Ocitl jsem se na měsíc ve vyhnanství v Itálii a musim teda říct, že jsou tu dojezdový vzdálenosti na lampiony neuvěřitelně veliký. Nemluvě o tom, že hodina cesty na dálnici vychází cca na 10 eur jen na mýtném. Trochu strohou zprávu jsem sepsal pro oňůs, ale (nejen) Klimík chce příběh, emoce a vzpomínky, který mu tady přináším.
18.9., Prato, 7.závod toskánského žebříčku („sprint“).
O tomhle víkendu jsem se jel podívat na šikmou věž a Davida a při té příležitosti se proběhnout s mapou. Možná to bylo naopak. Ve FISOvým kalendáři jsem si našel sprint v Pratu, centro istorico, a říkám, proč ne. Pravda, rozpis měl půl stránky a web závodu neexistoval, ale to mě neodradilo. Den předem se dokonce objevila startovka a já jen mírně zvednul obočí, když jsem viděl, že nás čeká 5,8 km. Ale těch specifik bylo víc. Namátkou:
- na shromaždišti nás bylo v době konce prezentace pět,
- všichni si nulujou čipy při prezentaci, nikdo neví proč to tak je,
- startuje 60 lidí,
- mapy se nesly na start až v čase 02,
- start se posunul, protože, no vlastně nebyl k tomu žádnej extra důvod,
- startuje se na krabičku – aby nevadilo, že se nestíhá startovat podle harmonogramu,
- centrum města je bez dopravy, píšou v pokynech. Co nenapsali, je, že tratě jdou i mimo centrum přes čtyřproudé silnice. No co, přednost je potřeba si vynutit.
Trať byla zoufale o ničem, sice se nějaké volby konaly, ale v takovém závodě bude rozhodovat rychlost běhu, říkal jsem si. Nebylo tomu tak a až do K16 jsem vlastně bojoval o vítězství. Teprve na předsběrku přišla volba, kde varianty nebyly tak vyrovnané a já vybral špatně (tj. zprava). Tímpádem druhé místo. Ve výsledcích mě nehledejte (cizák), ale mezičasy mám. Přikládám i mezičasy vítěze. Vyhlášení proběhlo dříve než mělo, takže jsem dostal pohár za druhé místo dodatečně. Potvrzuje se, že čím debilnější závod, tím hezčí pohár.
Alpe Adria Cup (dlouhej middle, dlouhej long a dlouhej sprint)
..se konal už od středy, ale to mi bylo jasný, že takhle prodlouženej víkend mi asi neprojde, tak jsem se přihlásil až od čtvrtka a nakonec se účastnil až od pátku: pátek middle, sobota long a sprint, což je dost divný kombo, a podle nálady návrat na hostel nebo do mého italského zázemí. Ve čtvrtek navečer jsem sednul do auta a po více než pěti hodinách cesty zaparkoval u hostelu v OčíchZla. Osazenstvo hostelu čítalo nějaký potetovaný polský horolezce, pak ještě jedny nepotetovaný a pak takovýho fousatýho dlouhovlasýho čtyřicátníka, orienťák od pohledu. Tak jsem se s ním bavil, co závody, mapy, tratě a tak a vyšlo najevo, že on už v tom hostelu je taky poněkolikátý a že si mě pamatuje, že jsme tam před dvěma lety při Lipici vařili knedlíky(?). Chvíli mi to šrotovalo, knedlíky si nepamatuju a jedinej, kdo tam tehdy kromě nás byl, byl… Vzpomínáte? Fritzl! Ten šmejd změnil vizáž, ale byl to on – no, pak už jsem se od něj držel dál.
V pátek odpo WRE middle, 6,2km a 80m. Na shromaždišti se setkávám s dalšími členy české výpravy. Komentátoři vtipkujou a pouštějí závodníkům na uvítanou Welcome to the Jungle. No tak uvidíme. Dost jsem se těšil, mentálně jsem se nachystal a vzhůru do boje. První důvod k mrčení je ještě před startovním lampionem, protože ideální postup od startovní čáry na jedničku kolem něj vůůůbec nevede, ale já jsem poctivka, tak si tam doběhnu, ale nedělám si iluze, že to udělají všichni. Modrý křížek je vydlabanej plochej kámen, aby se v něm držela voda – zajímavý. Jinak spousta zídek a kamenný kupy, trochu zbytečně kreslený černým kolečkem. Postupuju rychle, obezřetně, počítám zídky, hlídám buzolu, aktivně vyhledávám urychlující pěšiny – i když je otázka, jestli jsem to třeba na tu šestku už nepřehnal. Ale o tyhle vteřiny tu snad nepůjde. A na osmičce dobíhám borce o 2 minuty, tadáá. Na devítku je potřeba prasit po cestě – on volí zleva, ale to je nezkušenost:) Docela si to dávám a užívám. Teď přijde jednodušší pasáž a já přidávám na rychlosti a polevuju v koncentraci. Takže na desítku sekám naprosto zbytečnou půlminutu, ne-li víc vběhnutím do špatnýho políčka, navíc po chybě ještě nechávám něco v dohledávce nevýrazný prohlubně. Šlapu do toho dál, zas trochu těžší pasáž, takže hlídačka, vtipnej postup na K13 kolmo na asi osm zídek, ale nic lepšího nemám.
Jo, ty zídky jsou takový vyšší než ve Slovinsku, maj třeba 80 čísel a musí se přelézat, protože rozběh k přeskoku terén moc neumožňuje a taky by byl riskantní dopad, na který za zídkou není vidět. Z K14 se správně vymotám SZ směrem a ocitám se na pěšince, kterou v mapě neregistruju, ale hřebíky zvoní (obrazně, jdu v bezhřebových x-talonech), takže až po sto metrech chápu, že jsem blbě, než se z toho vymotám, dává to další minutu. Delší postupy 16, 17, do toho občerstvovačka, která není úplně na postupu, ale radši si tam sběhnu, je dost velký vedro. Nojo, mezinárodní pravidla požadujou občerstvení při každém závodě nad 30 minut. Závěr je dost po cestách a otevřených pasážích, hodně hlídám buzolu, poučen z předchozích nezdarů a dokonce správně zvládám i postup na sběrku. Doběh a taking the lead in Men’s Elite na závodě světovýho ranku, slovy politické mrtvoly, kterou už dnešní teenageři snad ani neznají: kdo z vás to má. Sice s časem 54 minut, což není žádná sláva, ale pro mě zdařilý závod. Zažívám takové drobné dejavu – Goggi Poetsch si mě opět po 7 letech bere k mikrofonu. Pochopitelně hlavně proto, že se jinak nic neděje – červená skupina je teprve v úvodu trati. Tak mu říkám, jakože dobrý, že se to teda za 35 minut chodit nebude, ale že vítěznej čas bude pochopitelně někde jinde než ten můj. Na mnou tipovaných 38′ ale nikdo nedosáhne. Ve finále je to 16.místo a pocit z dobře odvedený práce. Tak se pak chodím pořád koukat na výsledky (mezičasy tu) a když už mě to přestane bavit, jedu na hostel.
Pohoda na balkóně hostelu.
Západ Slunce v OčíchZla
Tam se Jana ptá, kdy budu odjíždět, tak jí říkám, že bych rád zůstal do neděle, jenže oni jí najedou lidi a místo už nemá, čímž je to vyřešený, jedu ‚domů‘ už v so večer. Kouknu na parametry longu – je to italskej majstršaft a sice 11,8 km v krasovým terénu u Zgoniku. Dohledávám, jak rychle tam běhali naši reproši kdysi na soustředění, ale výsledky na webu nejsou, jen mapy: 11,3km měli chlapi a bylo to stavěný na 90 minut. No potěš pánbůh, to je přes dvě hodiny, jen to fikne. K tomu sprint, kterej doběhnu v sedm, plus pět hodin cesty, to je půlnoc, no to nejde. Takže večer trávím hledáním nějakýho přespání kdekoli po trase v ceně alespoň trochu normální. Nakonec budu spát v hostelu v Mestre, odkud všichni jezdí vlakem do Benátek a budu tam jedinej, kdo do Benátek nejede:) a tímpádem trochu za podivína. Přitom za podivína tam měl být ten tlustej Amík, co chtěl na fashion week do Milána jen do tý doby, než zjistil, že je tam jen ženská móda, a co měl na posteli demonstrativně rozložených asi dvacet kondomů. No, to jsem trochu odbočil. Cíl závodu je jasnej: držet konstantní tempo, vyhnout se křečím, vyhnout se chybám. Takže dvě večeře, velká snídaně, jídlo ještě cestou na start a pro sichr půlka müsli tyčinky a nějakej cukřík do kapsy. Start, pohodička, pijánko.
Už jednička s dvojkou ukazujou, že to nebude zadarmo, čekám kontroly na křižovatce zídek a údolíčku, v popisu je údolíčko a sráz, který z patnáctky sotva vyčtu. Trojku jdu v závěru asi hloupě přes kopec, ta se měla obíhat zleva, řekl bych. Cedule nás varuje před blížící se státní hranicí, vtipný je, že ve slovinštině, která je tu převažujícím jazykem na obou stranách hranice. Trst je naš! Dlouhej postup na čtyřku, nad kterým od začátku závodu přemýšlím, jdu v souladu s taktikou po cestách. Sice je docela náročný jí neztratit, ale v pohodě. Když se podíváte na Rerun, tak v rámci červený skupiny byla varianta po cestě nejrychlejší způsob, jak se dostat pod K4. Teď jsem doběhl na cestu, chci jít přes ní, ale tam je ohradník a za ním koně. Ještě jednou se podívám do mapy, zakroutím hlavou a podél ohradníku stoupám do lesa. Nějak se mi nechce zjišťovat, jestli má nenulovou voltáž, takže stoupám až ke kameni, na kterej se dá vylézt a ohradník odtud přeskočit. Bohužel jsem ztratil kontakt s mapou a nastoupám až tři vrstevnice nad kontrolu, než mi dojde, kde jsem. Takže K4 razím s nějakým ambiciózním blbcem, kterej to prasí, jakoby měl deset minut do cíle. Já mám tou dobou před sebou ještě 110 minut práce, ale to ještě nevím, a tak to chvíli prasím s ním, včetně K6, kterou mu nacházím, což je vcelku majstrštyk, anóbrž najít takovou middlovou lahůdku na tý zatracený patnáctce není jen tak. Další překonání ohradníku s pomocí padlýho kmene, občerstvovačka a sedmička, kde dorážíme nějakýho Maďara. Kůň nám utíká, tak s budapeštským závodníkem zůstáváme sami na náročnou dohledávku K8. Mapu mapoval Cesare Tarabocchia, nebo spíš jeho pes – možná znáte jeho originální mapu Krajna Vas. Naštěstí se tu pracovalo na kvalitních podkladech, co se reliéfu týče, ale porosty je lepší pro jistotu ignorovat. To se našemu visegrádskému duu nedaří právě u K8, kde vytrvale interpretujeme hustý křoví pod námi jako ony zelený fleky a stojí to možná 4 minuty. Podobnou chybku vyseknu i na K9, kde to chtělo od posledního jistýho místa (vidlice zídek) jít přísně na buzolu na lampion a nesnažit se lovit žlutý fleky nad ním. „Není nad čím plesat, začínáme česat“, vymýšlím docela dobrý rým přímo na trati. Tyhle dvě mrchy mi dávaj skoro deset minut navrch a mě je jasné, že tu budu ještě dlouho. Deset, jedenáct, dvanáct, raději opatrně. Třináctku nechápu doteď, podle mě měla být v prostoru velkého polomu, do kterého se mi tak nechtělo, že jsem ho obíhal, až jsem na ní narazil. Občerstvovačka, svačina, cukr a vzhůru na patnáctku – jdu na pohodu obíhačkou po pěšinách a přijde mi to tak dobré. Šestnáctku nahoru – tam radím už třetí závodnici dneska. Je to docela peklo, najít se na té jejich desítce, když běžíte s patnáctkou – u toho prvního chudáka to vlastně ani nešlo, páč byl mimo (svojí) mapu. Tak jsem mu jen píchnul prstem mimo ní, s tím na které cestě se objeví. A všichni tři byli docela brutálně daleko od svých kontrol. No nic. Osmnáctku jdu defenzivně spodem, až si to vyčítám, když k ní musím stoupat, ale asi to bylo lepší. Závěr je pak stejně jako den předtím po cestách, zaplaťpánbůh za to. Snad jen K21 je mírně jinde, než bych jí čekal a trochu mě vystraší vyplašenej kolouch, takový mrně, že se bojím, aby na mě nezavolalo maminku. Vrstevnicovka na K22, cestovka na K23 a přes louky do cíle – to se ještě mrcasím okolo plotů a dost na poslední chvíli si všímám, že kontrol je 25, a že je nutný ještě navštívit předsběrku. No, to by bylo dobrý, po dvou a půl hodinách na trati to píchnout. Nakonec to pod 150 minut nestlačím, 150:41, ražení OK, křeče nepřišly. Otočím do sebe půllitr vody a asi dvacet minut nejsem schopnej se hnout a přemýšlím, jestli jsem to neměl víc nakopnout, že bych tam byl kratší dobu. Fakt mi není jasný, jak večer poběžím sprint. Dokoukám závod (výsledky, mezičasy) se strhujícím finišem: Schgaguler nakonec těsně na starýho Mamlejeva nestačí, ale jdou to chlapci za pěkných 91′. Uršula v holkách nemá konkurenci a moc hezky běží. Trochu se vzpamatovávám díky kelímkáči – že je za 2 ee tolik nevadí, jako to, že je to třetinka:( a jdu se podívat na výsledkovou televizi.. No, vpravdě si musím chvíli počkat, než se elita odroluje dolů, až ke mně, už to bude, 39. nějakej frajer 149:58 a pak už jen písmenka. NP, MP, FI. Já jsem taky FI. Nojo, 150 minut byl vlastně limit, do háje! Takže špatná taktika, měl jsem ještě zadat kritérium „vejít se do časového limitu“. Byli jste někdy DISKlim? A to ani Cholera se svými 225 minutami na klasice v Jablonci? No, všechno je jednou poprvé. Jedu na oběd ke Smrdělovi, natankovat ve Slovinsku do plné a večer na sprint.
Sprint má 3,9 km a doteď nevím, jestli nejkratším postupem nebo vzdušnou čarou. Sprint byl dost nezajímavej – zajímavý bylo jen bajkerský pojetí tratí – chybějící popisy, kódy přímo v mapě, upřesňující tečka umístění kontroly, která leckde znemožňovala dočíst celou situaci v kolečku, a v neposlední řadě výměna mapy prostým otočením mapníku. Jinak to bylo k uzoufání jednoduchý – pravda, udělal jsem chybu na čtyřku, když jsem naběhnul na jiný roh lesa, to jsou ty moje sprinty bez buzoly, no. Devítku jsem šel zleva, šestnáctku zprava a dvaadvacítku zprava (blbě). No zkrátka, další sprint vcelku o ničem (výsledky, mezičasy).
Tak teď ještě MČR Š+D a je po sezoně…
Vyspělý jih Čech 
