tady jsem běhal

Pokusil jsem se sebrat co nejvíce informací o prostoru a terénu v Borové Ladě. Některé informace se daly přijmout a označit jako pravdivé. To byly věci naveskrz nudné až fádní. Ale jiné informace probouzely fantazii a byly půdou ke vzniku spekulací. Celé jsem to pojal jako přípravu na překvapení s tím, že očekávání mělo vystřídat zklamání. Nakonec to dopadlo zcela jinak.

Cestou jsme v autě vzpomínali na někdejší závody v Lenoře (když jsme projížděli Lenorou) a v Horní Vltavici (když jsme projížděli Vltavicí). Byla to taková malá série reflexivních vzpomínek připomínajících pána, co posádku v autě neustále seznamuje s místy, která jsou zvláštní tím, že tam on něco dělal. Například větou „tady jsem dělal tudle střechu“. Jistě někoho takového znáte, protože na takové lidi se nezapomíná. My všichni to známe hlavně v modifikaci „tady jsem běhal“ že jo. No. A na konci cesty byl právě ten prostor o kterém se nedá říct „tak tady jsem běhal“.

Protože byl slíbený vytrvalý déšť, měl jsem velkou radost. Běhání v dešti mám moc rád a dokonce se nebojím použít výraz – zbožňuji ho. To asi také bude trochu zkreslovat moje hodnocení závodu. Ale je to subjektivní hodnocení tak proč ne.

Tentokrát by se stan vážně hodil. Nechali jsme ho doma, protože … prostě jsme ho nechali doma. To nevysvětlíš. Nějaké ty procedury po příjezdu – prezence, káva, popisy, převléknutí, toaleta, rozběhání a rozhovory s těmi, co se neváhali vydat do deště převážně o dešti. Na startu byly trochu potíže s ukazatelem času. Potíž byla v tom, že neukazoval čas. Dost podstatná závada. Stejný problém měl už ve Včelné. Možná by bylo dobré ho opravit hned po prvním selhání. Někde to tak dělají. Čekání v dešti má výhodu v tom, že se závodník víc pohybuje a nestojí pasivně. Když se člověk v dešti neschová, ale jde se rozběhat, zpravidla zmokne. Vypadá pak nezvykle. Trochu nezvykle vypadají i zmoklé nejnovější křemežské dresy. Jsou jako elastické. Někdo v koridorech (byl to muž) při pohledu na můj dres prohlásil, že jsou sexy. ??? Někdo jiný v koridorech prohlásil (a byla to žena) že by měly být bílé, aby to bylo zajímavější. Moje fantazie je na minutu neovladatelná. Nic, dál se soustředím na závod. Vidím Teroše jak dlouho rovná mapu a pak odbíhá ostře vlevo. V tom něco bude. Bylo. Mapový start přímo v koridorech. Přesněji v prvním koridoru. Vybíhám proto poměrně bez potíží správným směrem. Následuje první část závodu ve svahu s velkým množstvím detailů. Žádná zásadní volba. Všechno se dalo jít rovně kromě postupu na K11, kde jsme oběhli velký hustník. Trochu jsem si na postupech pomáhal tečováním různých objektů. Mapa je v měřítku 1:5000, takže trochu připomíná papír, který před vámi ležel na stole, když jste zrovna dlouze telefonovali. Taková omalovánka, ale všechno, co jsem v reálu potkal, bylo na mapě také. Snad jen jedna jáma u K15 mohla být zakreslená místo Véčkem vrstevnicí a trochu víc na sever. To už jsme v části, kde to začíná být rovinaté, podmočené až močálovité s ohromným množstvím vývratů. Chtěl jsem udržet tempo a to vedlo k tomu, že jsem přestal držet směr a několikrát se nevyhnul chybě a vyhnul kontrole. Dvakrát dokonce o sto metrů! To je strašné. V závěru závodu jsem byl pohlcen bažinou a to tak, že po – no řekněme po kyčel :). Svěřil jsem se Ivovi po co jsem byl v bažině (kyčel jsem nepoužil) a on na to, že byl taky po něj v bažině, ale stačilo mu zapadnout po koleno. Zřejmě slušný oddíl ty Strakonice :). V závěru jsem stihl ještě zkazit závod synovi, když jsem se ho snažil povzbudit a tím ho vyvedl z koncentrace a on, jak se chtěl před taťkou ukázat, vletěl přímo do cíle bez sběrky. Škoda.

Celkem jsem měl ze závodu dobrý pocit a myslím, že se povedl. Terén není jednotvárný. Možná by pro někoho, kdo nezná příběh o Králi Šumavy, byl nemilým překvapením, protože když se řekne Šumava, evokuje to spíš kopce a kameny a ne močál.

Na vyhlášení nezůstáváme hned z několika důvodů. Chceme ještě jít do bazénu. Prší a my jsme už suší. A po pravdě … brožury z infocentra nejsou tím, na co chcete čekat při vyhlášení výsledků.

Ještě jsem cestou zajel do jedné uličky ve Volarech, abych všem ukázal kde jsem dělal střechu a pak do bazénu.

Soustředění pod Sedlem.

Psáno pro měsíčník Křemežsko.

Oddíl orientačních běžců KRE ve spolupráci s Honzou Flašarem (PGP), podnikl soustředění v čase konání Šumavského kufru (Kašperské Hory).

Začali jsme v pátek večer, kam chtěl Honza umístit trénink „sudá/lichá“, ale protože je Klimík nedočkavý, a taky už se trochu připozdívalo, běžel se trénink „okruhy“, což sice zcela zbořilo koncept v ten čas nepřítomného Honzy, ale vytvořilo prostor pro improvizaci, kterou máme tak rádi. Nejmenším dětem jsme připravili mapu s okruhem s velkou hustotou objektů. Děti vedla Alena Nováková a Lenka Klimešová.

V sobotu ráno, a tím myslím dělnické ráno s budíčkem v 5:45, šli někteří na rozhlednu pohlédnout na východ slunce a u té příležitosti odběhnout trénink v kamenných polích s vymazanými cestami a neinvenčním názvem „rezerva“. Východ slunce jsme malinko propásli, bylo už celé nad obzorem. Chvilku jsme se tam objímali a pak šel Klimík ten trénink a Lenka procházkou na snídani. No ano, víc se nás neheclo a Lenka šla v podstatě hlavně z loajality.

V sobotu ráno, a teď myslím takovéto akademické ráno, po snídani a přečtených novinách, byl oficiální trénink. Pro někoho „sudá/lichá“,někdo si dal „kombotech“ a malé děti linii. Trénink vedli Daniel Heřman, Klimík a Flašar. Oběd jsme zvolili lehký, jen trochu bramboračky, aby se nám dobře závodilo.

Krátká trať. To je takové příjemné, ale někdy zavádějící sousloví. Tentokrát byla krátká trať správně nastavená, takže směrné časy vítězů se podobají časům z krátké tratě. Závod vedl částečně ve velmi těžkém terénu. Stavitel se nevyhnul některým stavitelským chybám a místy propásl příležitost ke stavbě zajímavé tratě. Naší mládeži, o které víme, že je talentovaná, se dařilo náramně a trénink na kvalitní mapě, kterou zatím v okolí Křemže bohužel postrádáme, jim bezpochyby pomohl k dalšímu zkvalitnění výkonu. Příkladně uvádím druhá místa Diany Štráchalové (D16) a Kateřiny Novákové (D18). Výsledky křemežského oddílu – sobota. Před večeří někteří z nás ještě trénovali na „rezervě“ a nebo jen tak bez mapy.

V neděli ráno už všichni vstávali jako normální lidé a to 7:55, protože na osmou byla dohodnutá snídaně a potom balení a přesun do centra závodu. Tentokrát to byla klasická trať. Běžet klasiku na svazích pod hradem Kašperk není výlet na Dívčí Kámen a vyžaduje kromě nezbytné práce s buzolou i slušnou fyzickou připravenost. Tentokrát se staviteli trať podařila o mnoho lépe a tím se nároky na připravenost závodníka zvýšili. Naši mladí se opět dokázali prosadit. Diana (D16) a Jan Klimeš (HDR) oba druhé místo. Výsledky křemežského oddílu – neděle.

Díky všem zúčastněným za aktivní přístup.

slavné značky – vjč

Nejkrásnější etapa Rumcajsových mílí. Alespoň podle mne. Dneska jsem si krásně zazávodil a ani nebylo potřeba použít 4×4. Dokonce i se svým časem jsem byl spokojený, protože jsem naměřil 34:20 a to je čas který by obstál v první desítce. Dokonce by to byl pátý nejrychlejší čas. Píšu byl, protože by bylo nutné k němu přičíst minutku za vynechanou kontrolu číslo devět. Nebudu to tady rozmazávat. Jsem ale zvědavý na mezičasy, až budou. Vypadá to totiž, že za ty jediné se nebudu muset stydět.

Centrum závodu beze změn. Jen jsem dnes potkal velmi mnoho známých lidí o kterých jsem nevěděl, že jsou tady už od pátku a to tady není nijak přeplněno. Například Bořana. Přehlédnou Bořana chce velkou dávku nepozornosti. Zajímavý byl rozhovor s Fandou Paškem na téma kde v lese je nejzačarovanější místo. Je to určitě tam, kde jsme to oba diskli – bez pochyby. Ondra zase předváděl jak se postupuje shora na vnitřní roh skalního srázu přes údolí pod ním. Zajímavá volba :) .

Jak jsme tam tak postávali pozoroval nás nějaký závodník a potom se mě nesměle zeptal „ty jsi opravdu jihočech a ukazoval na dres VjČ. Chvilku to vypadalo, že si bude chtít sáhnout, ale když jsem mu ukázal zadní stranu dresu se slovy „nejvíc!“, upokojil se a byl šťastný že konečně viděl živého orienťáka z jihu :) . Bořan mu ještě chtěl říct něco o původu a jedinečnosti dresů VjČ, ale nebylo to potřeba. To přece každý ví.

čmelákem nikdy nedopuj

Chce se mi to všechno svést na toho čmeláka z předchozího článku (Ano hádáte správně Klimík se nechal diskvalifikovat :( .), ale nebylo by to vůči tomuto hmyzu zcela spravedlivé. Neorazil jsem čtvrtou kontrolu. Trochu mi spravil náladu Cholera, kterého jsem potkal cestou do centra, protože to taky disknul a dokonce na podobném místě jako já.

V popisech se kromě tří skalních věží a jednoho kamene vyskytovali jen skalní srázy. Navíc si ten kámen se skalní věží příliš nezadal. Celé to měl být lesní sprint, ale mně se zdá, že první etapa byla daleko sprintovější. Vůbec je tady klasifikace jednotlivých etap podivná. Tenhle sprint se běžel snad největším fekálem v celém Českém ráji a žádné sprintování se nekonalo. Dokonce jsme v jednom takovém postupu ostružinovým údolíčkem překonávali rozsáhlý kompost. V zájmu pravdy tady prohlašuji, že můj výkon v téhle etapě byl víc než mizerný i bez té diskvalifikace. Musím se zamyslet nad četností a druhem tréninků.

Centrum závodu stále na svém místě. Pečivo neustále doplňováno novými druhy. Večer prý hráli country, ale to už jsem tam naštěstí nebyl. Dal jsem si jednoho nealko Radegasta a jel se vysprchovat.

dopuj čmelákem

Nějak se mi nechce věřit, že 4 kilometry s převýšením 340 metrů je krátká trať. Čas 55:39 také nevypadá jako nějaký rekord na krátké trati. Taky se jedná o moje osmnácté místo. Trať vedla pěknými partiemi skalních vrcholků a stavitel nás nenechal běžet po rovině. Samé stoupání které bylo potřeba zdolávat v hlubokém předklonu, nebo zapojením všech končetin. Možná to někdo zvládá vyběhnout, ale já v lese nikoho takového neviděl. A klesání které se zdolává jízdou po zadku, protože jakmile jednou nohou vkročíte na listí s pískem, rozjede se to jako skateboard. Hřeby jsou zakázané a stejně by nic nepomohly.

Musím říct, že jsem si běh vůbec neužíval, protože jsem s tepem snad neklesl pod 200 a ještě na osmnácté kontrole z dvaceti jsem neměl pocit běžce. Na konci trati jsme měli jedinou možnost volby po cestě. S chuťí si konečně zaběhat, jsem zvolil obíhačku, která byla výhradně po cestách a téměř bez stoupání. Měl jsem tam sice až 24. mezičas, ale myslím, že bych při jiné volbě nedosáhl lepšího. Spíš horší. Morálka byla na nule.

Centrum závodu žije. Hasiči doplnili rezervoár a protože není možné jet s poloprázdnou cisternou, vystříkali pomocí děla přebytečnou vodu na louku. Diváci ze včerejšího cíle se přesunuli sem a exhibicionisté se začali umývat pod touhle „sprchou“. Šel jsem si dát radši pivo. Oni tam totiž exhibovali samí chlapi :( . Stánek s pečivem je dokonale zásobený. Zásobují ho samotné členky jičínského klubu tím, že pečou už týden dopředu, nebo jak dlouho, a pak to samy prodávají a vůbec jsou moc milé. Ono když vám dá nějaká žena najíst stává se milou :) . Před stánkem s pivem není, ani přes teplé počasí, fronta. Pivo Svijany. Bez komentáře.

Jedeme se mezi etapami podívat do Mnichovo Hradiště. Už jsem tam byl, takže si nedělám iluze. To město je divné. Hned po vjezdu do města jsem dostal žihadlo od čmeláka. Zastavil jsem u benzinky socialistického typu a sundavám triko, abych se zbavil žihadla. Paní od benzínky mi jde odemknout stojan a tak jí říkám o mém problému s žihadlem, aby si nemyslela, že jsem ji přijel nějak obtěžovat. A víte co mi řekla? Že mi na to dá ocet! Ona má na pumpě ocet! Asi má ráda tlačenku nebo co. Je to takový Bruntál II. Věděli jste že nedaleko Mnichovo Hradiště jsou obce s názvy jako Buřínsko 1. díl, nebo Jirsko 2. díl?

Je tady spousta poboček bank a jejich bankomatů, ale téměř nic si tady nelze koupit. Malé obchůdky jsou, až na výjimky, zavřené. Je pravda že je sobota, ale člověk krumlovský si na to nějak nemůže zvyknout, že jsou i města kde se o víkendu nepracuje. Jdeme na třetí etapu.

I jinde může být cíl

Stále mží nebo poprchává. Sedáme si do stanu pro socky bez oddílových stanů. Stan sice máme, ale doma a ne oddílový, ale vlastní. A navíc pro dva je škoda tak velký stan vozit.

Centrum, kde nestojí náš stan, je na odlehlém a pěkném místě uprostřed hvozdů Českého ráje, místě zvaném Zápudov. Stánek se sladkým pečivem, kávou a čajem je velmi vyhledávaný. Naproti tomu stánek s pivem je na tom hůř. O stánku s nealko nápoji ani nemluvě. Lépe je na tom prodej teplých pokrmů, ovšem nějak vázne dodávka pokrmů samotných do stánku a tak se ještě ve tři hodiny dá koupit z bohatého jídelního lístku jen párek. Jdu si koupit ponožky a tejpovačku, na to nemá počasí žádný vliv. Koupil jsem si i kafe a buchtu, ale neměl jsem to dělat, kvalita kávy byla nevalná. Buchta dobrá.

Přihlásil jsem se do H21A. Bohužel jsem propadl sítem rankingu a ocitl se v kategorii H21B, což trochu snižuje význam tohoto článku.

Při první etapě jsem si ověřil, že na písečné podložce nejsem doma a že budu muset i v béčku útočit na první desítku s nevšedním nasazením. Dneska jsem se seznamoval s terénem a nedal do toho všechno. Bylo to asi dobře, protože se mi nestalo, že bych udělal nějakou zásadní chybu … tedy až na dohledávku sedmičky, volbu postupu na devítku, osmnáctku a jednadvacítku … takže vlastně stalo :) . Vcelku asi dvě minuty na chybách. Výsledek. Úvodní část byla taková sprintovější. Tam jsem udržel tempo s první dvojicí. Bylo to takové cukání sem tam po průběžném a malém prostoru s nízkou obtížností a velkou hustotou běžců všech kategorií. Druhá část už byla jiná, taková middlová :) . Ovšem doběh! Neuvěříte, co za překvapení pořadatelé závodníkům připravili. Zkuste si to představit. Jednoduchý postup na sběrku přes údolí s vyběhnutím na louku a jasnou dohledávkou s myšlenkou,že: hliněná hrázka tě vyvede z lesa na louku přímo proti křoví u kterého je sběrka a pak budeš finišovat osmdesát stupňů vlevo asi sedmdesát metrů. OK na tom není co zkazit. A realita: přes údolí na jasnou hrázku, ta mě dovedla do spleti mlíka s nápisem „sršni“, dobrá, volím rychle oběhnutí zleva a ocitám se na louce. Cíl měl být přímo proti mně, ale vidím ho zcela vpravo přibližně osmdesát metrů od místa, kde měl být. Nechápu, co se děje. Pořád civím do mapy poklusávám k cíli a snažím se z nových informací vydedukovat kde bude sběrka. A jak civím do mapy, tak koukám, že jsem šel metr okolo ní. WTF? Pak si přátelsky povídám s lidmi kolem, abych zjistil, že závodníci měli stejné pocity i stejný zásek a diváci se neuvěřitelně dobře bavili při pohledu na po centru zmateně pobíhající lidičky v dresech i na jiné osoby vykuleně civící z lesa na nově vzniklou situaci a největší problém jim (divákům) dělalo, udržet se, a nic neprozradit, aby nezkazili tu legraci. Tolik diváků kolem prostoru doběhu jsem dlouho neviděl a tolik tak nepochopitelně rozmístěných natažených mlík taky ne. Člověk je tak nějak zvyklý na to, že vběhne do trychtýře z mlíka, který ho dovede bezpečně přes sběrku do cíle kde ho po chvíli doběhne mozek, který pravidelně nechává na kontrole před sběrkou, že jo. Mapu s postupy nepřikládám, protože se mi sice povedla ofotit, ale už se mi nepovedlo ji dostat do PC. Škoda.

Švýcarsko 2016

Jak někteří víte, tak jsem letos jel do Interlakenu na kole. Interlaken je partnerské město Třeboně a letos slaví 125 let od přejmenování. A švýcarský starosta si vymyslel, že bude pěkné jet na kolech z Třeboně do Interlakenu. Což je lehce přes 850 km s ne tak docela rovinatým profilem. Obzvláště, když nejedete kolem Mnichova. A protože se nějak dlouho nikdo nehlásil, že by chtěl jet, tak jsem se přihlásil, sehnal ještě kolegu, zjistil, že to nebude jako služebka, sehnal grant na cestu zpět (úsek Zürich – Praha přes půlku Německa – Frankfurt, Lipsko či Drážďany vyjde levněji než úsek Interlaken – Zürich). Protože zážitky z jednotlivých dní jsou na webu města, tak to přepisovat nebudu (dokonce ani nebyly moc cenzurovány, tedy až na to o té lepře apod.) a dám jen odkazy.

Co se tam ale neobjevilo, tak to byl nákup jízdenek. V únoru jsme se rozhodli jet. V březnu nám bylo řečeno, že to nebude jako služebka a že na cestu zpět si máme zažádat o grant. Našli jsme teda spojení a zeptali se ČD, na kolik nás to vyjde (prý 10 000,- Kč za dva lidi a dvě kola). V zásadě je možný pouze jen jedna kombinace vlaků, pokud nechceme strávit nějakých 8-9 hodin v Zürichu – holt ne každý vlak bere kola. Požádali jsme o grant, zastupitelé se dozvěděli, kdo je Jakub Hulec (o grantech rozhoduje i zastupitelstvo).

Pak změnili jízdní řády. Na webu ČD jsme našli nějaké optimální spojení – bylo jich tam najednou několik. A já šel koupit jízdenky. Paní od kasy mezinárodních jízdenek mě nejdřív poslala prověřit si spojení do informací. Spojení prý neexistuje. Tak mi paní našla jiné spojení – buď přes Plzeň nebo přes Linz – volím přes Linz, kde je podíl ČD na cestě menší.

Prý, když budeme mít In-kartu, tak nás to vyjde levněji (v zásadě se In-karta zaplatí jenom touto jízdou), jenže to musím nejdřív prověřit v práci, jestli ji můžu koupit. Tak jsem aspoň koupil rezervace na kola.

Po bližším ohledání jsme zjistili, že v nějaké rakouské vesnici máme na přestup (i s koly) 2  minuty (a nádraží nemá jen jedno nástupiště. Tak hledáme dál… Co kdyby nám kola převezlo DHL – po té, co vyplňuju dotazník – pod jakou paritou budete zboží odesílat? Kde se bude zaclívat a vyclívat? mi odepíšou, že takovéhle věci nepřeváží. Nakonec padá volba na noční vlak Zürich – Praha přes půlku Německa s akční cenou necelých 1300,- Kč za jednoho…

Ostatní zážitky jsou zde – kvalita zápisků roste a mapy jsou jen orientační:

den první  mapa

den druhý mapa

den třetí mapa

den čtvrtý mapa

den pátý mapa

den šestý mapa

den sedmý mapa

den osmý mapa

den devátý

den desátý

Pittsburgh a Uherský Brod

Pittsburgh, to je vám zajímavý město. Ono to vlastně vůbec není obrovský, ale po vzoru New Yorku si řekli, že si ty baráky taky vyženou do výšky, jakkoli to není potřeba a o pár bloků dál je zástavba už řídká. Když místním zmíníte, že půlka Čechů o Pittsburghu neví nic a 90% z té druhé půlky zná jen Penguins, tak se strašně smějou a kroutí hlavou. Je totiž léto a to nejvíc jedou Pirates (baseball) a Steelers (americký fotbalisti). No, podle všeho to není otázka jenom letní přestávky. Pojďme ale ke sportu aktivnímu. Pro výběh jsem si zvolil prostor, co na Google maps vypadá jako park s remízky, moje představa přitom byla taková hostivařská. Ve skutečnosti ten les vypadal asi takhle:

pittsburgh

a ty loučky tvořily golfový hřiště, kde na začátku 90.let hráli Džegr se Stračenou golf v světle modrých džínách a bílm triku. Taky si na ty fotky vzpomínáte?
jagr_straka

Takže jsem to po půlhodině pobíhání po prosluněných golfový hřištích stočil na dráhu místního univerzitního stadionu a odběhl si nějaké úseky. To neříkám, že bych machroval, ale abych podpořil Klimíka v dalším výkonnostním vzestupu:)

cmu-stadion

Proč píšu: klasické kulisy, letištní hala, pár desítek minut čekání a tedy čas na vzpomenutí na další úsek jarní sezony, tentokrát sprintový mistrák.

kvaltovani

V tom nabitém jaru jsem si dokázal představit lepší destinaci na sprintový víkend než je UhBrod, o kterém jsem nevěděl nic. Teda kromě toho loňského střeleckého incidentu a skutečnosti, že v každé vesnici v okolí má moje žena (a tedy i já) nějaké příbuzné. Protože cestu po D1 jsem toho léta již absolvoval, zadal jsem UhBrod do idosu a s překvapením zjistil, že tam dokonce jede z Libně přímý vlak. Bylo rozhodnuto. Cholera sice mrčel, protože vlakem on přece nepojede, bylo to drahý jako pes, ale já jsem alespoň mohl využít ty 4 hodiny k učení na nějakou ze zkoušek. Kdybych se hodně snažil, asi bych si i vzpomněl na jakou, ale já jsem línej se teď snažit. To víte, Amerika. No a Ch. nakonec místo v autě sehnal u Kotlářů, prostáli si D1 a část posádky svůj start nestihla.

Já jsem byl na poloprázdném shromaždišti času dost, takže jsem mohl třeba pozvat dceru eliťáka, čekajícího v karanténě, na kávičku. Slovy jedné politické mrtvoly: „Kdo z vás to má?“ :) Eliťáci odběhli, to shrnu krátce: Klimík předposlední místo nevybojoval, hodně se diskalo (bacha na kódy!) a taky jsou tam švábi.

Spousta lidí na tratě mrčela, že jsou jednoduchý, Mráz zase třeba odhadl celou koncepci vedení tratí, Dann Wolf třeba naznačoval, že švábi by měly sloužit k postavení zásadnější, než jen levopravé volby. To ale říkal až po ME, aby předem nic nevykecal, že. Do historie se ale tohle MČR zapíše asi revolučním zákresem švábů. Nepřekonatelný plot a vedle toho ještě fialová čára, to je 0,4 + 0,7 = 1,1 mm dvoubarevné bariéry a to už se jen tak přehlédnout nedá. Krátce k mému závodu: MAPA (s postupy Sosáka).

V posledním koridoru si v hlavě maluju, jak bude vypadat okolí startu, což se vyplácí, když u startovního lampionu řežu ostře doleva. So far, so good. Ze dvou rovnocenných volím variantu přes zahradu, která se prodlužuje nepřekonáváním překonatelného zábradlí, spodem to bylo asi o něco pomalejší. Nezapomenout orazit dvojku, trojka zprava a čas studovat dál. Klikatou variantu na 4ku sice vidím, ale přijde mi moc pomalá (nebyla), tak to jdu zprava a nakupuju tam asi ??‘. Pětku horem (trefa!), šestku hlavně najít uprostřed zaparkovaných aut, která znepřehledňují situaci. Na sedmičku jdu zleva a před technickou a švábovitou pasáží se naskytuje zbytečně velký prostor ke studiu. Takže si následujících pět postupů našlukuju, což mi stejně nezabrání při odběhu z osmičky zazmatkovat: pamatuju si devítka zleva, ale kam mám od kontroly odbíhat? U dvanáctky ještě doublecheck, než skočím mezi kytičky (privát to není, zajímavý). No a na třináctce, kterou jdu správně spodem mám sedm a půl minuty, což je doba, kterou nám trvá odběhnout ve Stromovce dvoukilák, takže se přestávám cítit komfortně. Dost k tomu přispívá taky fakt, že se trať obrací a jdeme do kopce, stejně tak i dlouhý a ne úplně záživný postup na patnáctku. Pak už jen pár krátkých a z velké části nicneřešících postupů (vyhnout se schodům!), volba na před(před)sběrku do parku za hradbami a cíl. No, pěkné. Ještě na třináctce jsem držel stejný čas s Cholerou, pak jsem zvolnil. Dvoukiláky na sprint nestačí. Večeře v picérii, lokální pivo Kounic (fotku doplním později) a přesun do tělocvičny. V neděli jsou na programu spintové štafety!

To máte asi tak. Když se na světlo světa dostala informace, že budu stavět sprintovky na ME, neodpustil si Flaška rýpnutí, jak může takovou disciplínu stavět někdo, kdo to nikdy neběžel. Vcelku snadno, říkal jsem a přidal paralelu s dlouhou tratí, kterou jsem vlastně taky nikdy neběžel – tuším, že svoje nejdelší lampiony jsem absolvoval za nějakých 135 minut. Problém jsem měl spíš s tím, jak může stavět tu disciplínu někdo, kdo ji nikdy neviděl:)

Na MS obvykle necestuju, MČR14 jsem nekoukal, protože SCP oblasťák a ranking, MČR15 daleko, no a teď už na podobné výmluvy nebyl prostor. Ke všemu jsme se jako DOB nominovali:D Podle nominačního klíče figurovalo DOB jako 8.náhradník (pozici vyběhli Miki, Cholera, Dita a Lenka, tedy tři veteráni a Polák;) a jak Ch. předpokládal, moc lidí pod čarou s účastí počítat nebude a tak se třeba dostaneme. A taky, že jo. Protože s tím ale nepočítal Miki, tak jsem se do soupisky dostal já, místo Lenky měla běžet Věrka, kterou v týdnu před závody na poslední chvíli nahradila Barča – veteránská medailistka z téhle disciplíny před dvěma roky, jenže ty mladý gazely prostě běhaj jinak:) Šli jsme si to užít a já hlavně osahat, co to znamená, běžet sprintovky. Já to tu popíšu spíš závodnicky, beztak se k tomuhle závodu budu ještě vracet ve své knize „Těžba bahna a evropských medailí v Bruntáli“.

Pořadatelé to vcelku vtipně vymysleli, s centrem na sídlištním náměstíčku a karanténou v kinosále, kde každý při příchodu vymyslel vtipnou hlášku: „Co hrajou?“. Když jsem to slyšel podvacátý, už mi to vtipný nepřišlo. Jen škoda, že třeba nepustili přenos z některých předchozích ročníků:) Ale ostatním to asi škoda nepřišla, potřebovali se soustředit na výkon, a tak tam rotovali za kinem nahoru a dolů, tam a zpátky. My jsme se výsledkově pohybovali takto:
Takže jsem karanténu opouštěl jako jeden z posledních. Vlastně ale podle očekávání, s cílem doběhnout PHK3, startující lehce přede mnou. To jsem splnil už u startovního lampionu, pak mi přejel Mráz po zádech (SJC běželo v sestavě Honza Mrázek, Marian Davidík a dvě dorostenky) a mohl jsem si jít sólo závod. Kontakt se až do konce nekonal. První kontroly ve školním areálu (k čemuž se ještě vrátím), kde jsem v mapě viděl průchod tam, kde žádný nebyl, divný. A pak už sídliště, Vlastně dost monotonní závod, kde jsem na druhém dlouhém postupu asi taky nezvolil ideálně. Nevim, já jsem si ještě rozbor nedělal, tratě pro ME byly tou dobou dofinalizovaný. V závěru jsem se ještě zvolil jako jediný z celého startovního pole postup z divácký mírně zleva, pročež Cholera křičel: „Kam běžíš?“, což bylo zbytečný, páč to bylo srovnatelný, pak ještě šestnáctka zprava (blbě) no a celkově už jsem to nějak doběhl. Vlastně se tu dost kloužu po povrchu, jenže o sportovní výkon tu moc nešlo a teoreticky si to rozeberu jindy:)
Tracking finišmanů najdete tady, já jsem vcelku pochopitelně běžel bez podprsenky.

Uploadováno s milostivým svolením půlhodinové wifi na letišti JFK v New Yorku.

Šumava

Někdy bychom měli zase oběhat šumavský hřebeny. O víkendu jsem si s Lenkou dal (pěšky) Medvědí stezku a dostal jsem chuť si tam zase zaběhat. Vzpomněl jsem si na dva výběhy s Honzou a Kubou, a teď nedám pokoj, dokud se tam zase s někým nevydám. Cestou z pobytu na Šumavě jsem to nevydržel, vystoupil jsem z vlaku v Krumlově, a do Křemže doběhl – byla to nádherná hodinová záležitost, ale na šumavský stezky to nemá.

Praha – Brno. Jaro 16 – část 2.

Moje tour po evropských letištích pokračuje zastávkou ve Frankfurtu, tak máme čas podívat se na další várku o-zážitků, tentokrát z víkendu v druhé půlce dubna.

Přebor Prahy na middlu
..pořádali Stavaři a pro mě to byl (po hradeckých štafetách a hodkovickém mýdlu a sprintu) už čtvrtý závod v sezoně, kde mapu ohraničovala dálnice. Tentokrát to byla ta Strakonická, páč se běželo na Jílovišti. A middle to byl pěkný – byl na 30 minut vítěze, oproti obavám se nešlo do neběhatelných svahů nad Berounkou a já to navíc podpořil slušným výkonem. Na pětce jsem totiž (skoro) doběhl o 2 míny Ondru Pospíšila (ale nedoběhl), nicméně jsem se dost urychlil a definitivně ho ztratil, když jsem na třináctce zariskoval a zůstal viset nad kontrolou v ostružinách. Závěr jsem ještě vyšperkoval chybou na sběrku, kterou jsem po vyběhnutí ze světle zelené hledal na vedlejším rozcestí. Stane se, no. Ondra byl nakonec disk, když v hluché pasáži kolem 17.kontroly orazil jinou.
Mapu si vystavil dobře běžící Báša, se kterým se teď na jaře opět tak trochu přetahujeme, jakkoli to některým jeho vrstevnicím připadá nedůstojné: „Vždyť už má svůj věk!“, na což jsem reagoval schovívavě: „Já vím, ale on to neví.“ A to je dobře.

ČPŠ Brnooo
Hned den nato jsem upaloval po dé jedničce do Brna na štafety. Néé teda, že by terén sliboval nějaký extra zážitek, ale uvědomovali jsme si platnost moudra „důležitý jsou body a je jedno jak!“. Popravdě, kdo měl nějaká očekávání, mohl být zklamán. Já jsem je neměl, tak jsem to prostě odběhl. Jihomoravské pojetí porostů nechápu, i když spíš se přikláním k verzi, že zmapovat ani nejdou. Bohužel, stavitelé si to nemyslí, takže se občas nějaké porostové kontroly dopustí a to pro mě nekončívá dobře. I když tentokrát to tak strašné nebylo – na svém druhém úseku jsem zaváhal v oblasti šesté kontroly, a to jsem měl ještě štěstí, že jsem měl vývrat SV od kontroly, kterou měl třeba Standa Mokrý.
Proč druhý úsek? Přišel pokyn od Mikiho kouče, ať si zkusí finišovat, proto jsme šli Ch-já-Miki, a mě teda určitě sedí druhej úsek víc než třetí. Na té šestce mě tedy seběhl Popkorn (PGP A:) a spolu jsme to doklepali do cíle. Za zmínku stojí, že jsem udolal dvě místa v závěrečném pytlíku, což nemívám ve zvyku. Došlo k tomu tak, že postup na volbu na diváckou jsem šel na okolo – stálo mě to cca 7s, ale měl jsem namapovaný konec a odpočinuté nohy. Ale celkově, závod to byl podivný, na zaplacení vkladů jsme si museli půjčit od Léni Mechlový (díky!), na shromaždišti jsem skoro nikoho neznal, průměrná teplota nepřesáhla pět stupňů a místy poletoval sníh.
Nakonec 11. místo, bodů jako maku a tímpádem možnost vypustit ZBM štafetový víkend na podzim.

Příště se podíváme na sprintové dvojmistrovství:)