Řezání Čech jihočeskou optikou aneb Definitivní pohřbení jihočeské oblasti?

Musel jsem tomu dát provokativní nadpis, abyste to vůbec četli, že jo:)

Tak jsem se ve Šternberku u třetího piva dozvěděl, že se nejspíš příští rok na podzim zapíšu do o-análů jako poslední stavitel tratí ŽB Čechy. Od sezony 2018 se Čechy dělí na Čechy – západ a Čechy – východ. Co bylo důvodem tohohle rozdělení? Neúnosně narůstající počet závodníků na těchhle závodech. Působilo to problémy při vyjednávání s vlastníky lesa, zajištění dostatečného parkování, cateringu, ubytování, ale i v lese – prodlužování doby trvání celé akce a problémy stihnout vše před setměním.

Soutěžní komise přistoupila k tomuhle problému s nečekanou rozhodností a nožem v ruce. Jenže když se podíváte na mapu Čech a víte, že nejpočetnější oblasti jsou Pražská+Středočeská (2,3 tis.), Východočeská (1,9 tis.) a Ještědská (1,3 tis.), je jasné, že řez bude muset tuhle navzájem dopravně skvěle dostupnou trojici oddělit. Tedy pochopitelně předpokládám, že byla snaha zabránit, aby řez narušoval územní celistvost některé z oblastí. Protože jihočeská oblast nemá svého zástupce v soutěžní komisi, nic nebránilo realizovat řez, který rozdělil pole registrovaných českých o-běžců co nejideálněji na půl, přičemž ostatní faktory se (asi) zanedbaly. Problém přitom tkví ještě jinde: Velká většina účastníků ŽB nebude vybírat svojí účast na ŽBZ a ŽBV podle příslušnosti do žebříčku – snad jen dorostenci a výrazná menšina (ambiciózních) veteránů. Takže jakékoli papírové dělení na ideální poloviny vezme v realitě za své. Výtyčky jsou teď zatlučené následovně: Západočeská, Středočeská+Pražská, Ještědská jsou Západ a Východočeská, Vysočina a Jihočeská jsou Východ.

Co mi na tom rozhodnutém dělení vadí? Zahleďme se na řešení jihočeskou optikou. Já chápu, že většina českých o-běžců (včetně většiny o-bafíků) má JčO na salámu. Nikdo tam neběhá, spálená země, proč bychom se jimi zabývali.  Nejde o zaměňování příčiny a důsledku? Anebo je to definitivně začarovaný kruh? Síle oblastí odpovídá i rozdělení pořádání závodů. Pro Jihočechy proto byla dosud standardní dojezdová vzdálenost na ŽB plus minus 2,5 h. Podle nového rozdělení to nebude méně, což můžu dokonce podpořit drobnou analýzou.

Dojezdové vzdálenosti na závody ŽB v letech 2014-17, z Budějc jako geografického středu JčO, podle mapy.cz – všichni víme, že je to spíš optimistický odhad. A to jsou oddíly, které jsou 0,5h jízdy od ČB na jih. No nic. Při rozdělení podle SK průměr klesne zejména díky většímu vlivu bližších závodů, medián ale zůstává prakticky stejný. Jinými slovy, pokud by zůstalo rozložení přidělování závodů v rámci suboblasti Čechy – východ zachováno, více než polovina závodů je přinejmenším 2,5 hodiny daleko. Srovnejte se třetím sloupečkem, kde jsou hodnoty pro přičlenění JčO k Praze, StčO a ZčO.

 dojezd SK ja
2014 SJH Staré Město pod Landštejnem 1:10 V V
2014 TUR Rokytá 2:32 Z V
2014 CHA Fojtka 2:53 Z V
2014 CHT Proseč 2:39 V V
2015 LPU Ctětín 2:23 V V
2015 PGP Albrechtice u Sušice 1:38 Z Z
2015 SJC Pekloves 2:42 V V
2015 MLA Maršovy Chody 2:32 Z Z
2016 LTU Trutnov 3:24 V V
2016 VSP Halouny 1:49 Z Z
2016 KRL Chvojkovský Mlýn 2:45 Z Z
2016 TJN Hrabětice 2:58 Z V
2017 VLI Druzcov 2:58 Z V
2017 KAM Řitka 1:37 Z Z
2017 LPU Semtěš 2:30 V V
2017 OPI Kluky 0:56 V Z
 (jen V)  (jen Z)
průměr 2:20 2:14 1:52
medián 2:32 2:30 1:38

Nejen z důvodu zkrácení dojezdových vzdáleností pro všechny by se mi proto daleko víc pozdával řez, který by stanovil Západ jako Západočeskou, Jihočeskou, Středočeskou+Pražskou; Východ jako Východočeskou, Vysočinu a Ještědskou. Nejsou to ideální poloviny, ale o to tu nejde. Jihočeši by byli spojeni s oblastmi, s nimiž je partnerství daleko přirozenější. Pokud chceme na jihu Čech pořádat závody, ve většině případů se to neobejde bez pomoci vnějšího oddílu, v dosavadní praxi nejčastěji pražského. Stávající řez prakticky odrazuje pražské oddíly od o-aktivit na jihu Čech, což je jeden z mála regionů, oplývající ještě panenskými terény. Představa, že silný východočeský oddíl pojede (spolu)pořádat na jih Čech, je realitě daleko vzdálená. A i kdyby – kolik lidí přijede, když o-běžci z Prahy spadají jinam? Tři sta? Tři sta padesát? Jihočeská oblast pro svou další existenci (a rozvoj) bezpodmínečně potřebuje blízkost silné oblasti a odříznutí Prahy je krokem proti téhle logice.

Jsem přesvědčen, že nízká rozvinutost OB na jihu Čech je problém hodný řešení, a se znalostí věci se pomalu přikláním k názoru, že to řešení se bez pomoci ze svazové úrovně neobejde. Současná situace, kdy se revolučně mění soutěže v Čechách, je ideálním momentem, jak do řešení jednoho problému integrovat (alespoň částečné) řešení problému jiného. Nebo přinejmenším ten problém neprohlubovat.

Obávám se toho, že současné rozdělení oblastí povede k souběžnému pořádání závodů ŽB, které nebudou navzájem vzdáleny ani 100km, v prostorech, kde si většina běžců ještě pamatuje předchozí verzi mapy. Jsou sice signály, že soutěžní komise bude důsledněji dbát na to, aby tomu zabránila. Otázkou však je, do jaké míry jí to struktura přihlášek do výběrového řízení umožní.

Závěrem považuji za důležité zmínit, že je naprosto evidentní, že dobré řešení neexistuje. V mnou navrhovaném řezu bude jednoznačně obtížné zamezit většímu odlivu pražských závodníků na ŽBV, když se počítá s termínovou kolizí ŽBZ a ŽBV. Ale co takhle nasadit proti Béčkám v druhé suboblasti oblasťáky, když to půjde? Žebříček B Čechy je přitom teprve první z řady soutěží, jejichž koncepce se překopává za účelem snížení počtu závodníků na jedné akci.  Do budoucna se pak asi ještě bude řešit Český pohár štafet a MČR štafet a družstev; kde si na početnost startovního pole často stěžuje i blanokřídlý hmyz.

Tak takhle to mám rád.

V ranním vstupu jsem zde psal, že jdu do Písku zkusit zvítězit. Podařilo se! Sice jsem po začátku, kdy jsem to skutečně napálil, trochu v okolí kontrol pět a šest bloudil, ale v závěru jsem podle plánu zrychlil a bylo vyhráno. Trochu bloudil znamená, že jsem na K5 stál u obrovské jedle a měl jsem podle piktogramů, které jsem si nedobře přečetl, stát u obrovského buku. Taková malá chyba velikosti jedné minuty. Na K6 jsem se to snažil zachránit a proto jsem to napálil těmi rozhraními na hulváta pěkně azimutem. Později jsem zjistil, že jsem se zastavil patnáct metrů před kontrolou. Tam jsem se snažil zjistit svojí polohu vyhledáním triangulační tyče v mapě. Černý křížek, který jsem v mapě skutečně našel, ale nebyla to ta má tyč, mě svedl ze směru a já se ocitl dobrých sto metrů od kontroly. Zpátky do „vím kde jsem“ jsem se dostal až po dvou minutách a cesta ke kontrole mi trvala dobrou minutu. Suma sumárum jsem tam nechal čtyři minuty. Při použití koeficientu velkých očí se dostaneme k výsledku tři minuty možná méně! Každopádně to byl velmi pěkný závod. Zázemí slušné, mapa dobrá, tratě vynikající a obtížné jak to má být a počasí skvostné, protože nepřestalo pršet po celý závod a to mám rád. Našly se samozřejmě i nedostatky. Nešly mezičasy u šesté řady čipů, průřez kabelů zásobujících stánek s občerstvením se projevil jako malý a z toho plynuly zřejmé potíže a černé křížky značící jen některé triangulační body budou z mapy pro budoucí použití odstraněny.

Můj čas byl 41:44. To není nic ke chlubení, ale na vítězství to stačilo. Dalo se to při mojí současné kondici jít za 38 minut.

Mám po krizi?

Nejprve se chci omluvit Radimovi, že jsem nenapsal komentář k jeho článku, ale chtělo to obsáhlejší koment a já chtěl reagovat, z časových důvodů, jednou větou. Věta měla znít. „Grafomane.“ Něco podobného už ale onehdy napsal Flaška, tak abych nebyl plagiátor …

Chystám se zrovna do Písku na krátkou trať, když jsem den před tím byl v Budějovicích na Night Runu, kam jsem se přihlásil už kdysi a včera se mi tam moc nechtělo. Šel jsem se proto, když jsem za okny zaslechl píšťalku zlatokorunského sudího Tondy, podívat na fotbalové utkání Křemže – Přídolí. Fotbal není můj oblíbený sport, ale podívat se na tyhle fotbalisty stojí za to. Jejich běžecká vytrvalost mě až dojímala. A komentáře fanoušků! Nepřestal jsem se bavit. Pořád jsem měl nutkání vběhnout na trávník a zkusit si to taky. Odradilo mě, jak moc si ti hoši šli po končetinách. A taky bych to neuměl tak dobře s míčem jako oni. Ale chuť si zazávodit to ve mně probudilo. V osmdesáté sedmé minutě jsem to nevydržel a šel se připravit na desítku v Budějcích.

Měli to fakt pěkně připravený. Stánky partnerů, občerstvení, dárečky, ozvučení, značení trati – všechno to bylo pěkné. I to prostředí osvětleného českobudějovického náměstí bylo pěknou kulisou. Trochu zlobila časomíra. Nebo spíš obsluha časomíry, protože se mu ji dlouho nedařilo spustit a tak musel spíkr několikrát improvizovat. Že za minutu startuje běh na pět kilometrů jsme slyšeli mockrát a to v intervalech právě zmíněné minuty. Před startem jsem ještě pozdravil pár přátel co doběhli pětku a pak už do koridoru.

Náš start byl v pohodě. Postavil jsem se dopředu, protože jsem si věřil a pak, za povzbuzování kamarádů, běžím zvýšeným tempem do tmy. Musel jsem si v centru koupit čelovku, protože jsem tu svou doma nemohl najít. V prvním kole jsem se držel někde v první patnáctce, ale v druhém jsem se začal propadat. Oproti jarnímu běhu tamtéž jsem zvolil jinou strategii a nešetřil se v prvním kole. Trochu jsem toho litoval, ale nakonec mi to vyneslo zlepšení osobáku o minutu a třicet tři sekundy! V druhém kole jsem si sice nadával a už už jsem sumíroval článek o tom, jak po mistrovství na klasice přichází další mizerný výkon, ale v cíli jsem to všechno mohl zapomenout a být šťastný. Čas 43:40.73.

Teď se jdu nasnídat a soustředit se na výkon v Písku. Je tam nová mapa a bývá to tam velmi dobře organizované. Jdu to dnes na krev! Podle známého jihočeského hesla: „Na začátku to napálit a ke konci zrychlit!“

A teď trochu nekorektněji o mém lampionování v Itálii

Ocitl jsem se na měsíc ve vyhnanství v Itálii a musim teda říct, že jsou tu dojezdový vzdálenosti na lampiony neuvěřitelně veliký. Nemluvě o tom, že hodina cesty na dálnici vychází cca na 10 eur jen na mýtném. Trochu strohou zprávu jsem sepsal pro oňůs, ale (nejen) Klimík chce příběh, emoce a vzpomínky, který mu tady přináším.

18.9., Prato, 7.závod toskánského žebříčku („sprint“).

O tomhle víkendu jsem se jel podívat na šikmou věž a Davida a při té příležitosti se proběhnout s mapou. Možná to bylo naopak. Ve FISOvým kalendáři jsem si našel sprint v Pratu, centro istorico, a říkám, proč ne. Pravda, rozpis měl půl stránky a web závodu neexistoval, ale to mě neodradilo. Den předem se dokonce objevila startovka a já jen mírně zvednul obočí, když jsem viděl, že nás čeká 5,8 km. Ale těch specifik bylo víc. Namátkou:

  • na shromaždišti nás bylo v době konce prezentace pět,
  • všichni si nulujou čipy při prezentaci, nikdo neví proč to tak je,
  • startuje 60 lidí,
  • mapy se nesly na start až v čase 02,
  • start se posunul, protože, no vlastně nebyl k tomu žádnej extra důvod,
  • startuje se na krabičku – aby nevadilo, že se nestíhá startovat podle harmonogramu,
  • centrum města je bez dopravy, píšou v pokynech. Co nenapsali, je, že tratě jdou i mimo centrum přes čtyřproudé silnice. No co, přednost je potřeba si vynutit.

p1100640

Trať byla zoufale o ničem, sice se nějaké volby konaly, ale v takovém závodě bude rozhodovat rychlost běhu, říkal jsem si. Nebylo tomu tak a až do K16 jsem vlastně bojoval o vítězství. Teprve na předsběrku přišla volba, kde varianty nebyly tak vyrovnané a já vybral špatně (tj. zprava). Tímpádem druhé místo. Ve výsledcích mě nehledejte (cizák), ale mezičasy mám. Přikládám i mezičasy vítěze. Vyhlášení proběhlo dříve než mělo, takže jsem dostal pohár za druhé místo dodatečně. Potvrzuje se, že čím debilnější závod, tím hezčí pohár.

p1100645

Alpe Adria Cup (dlouhej middle, dlouhej long a dlouhej sprint)
..se konal už od středy, ale to mi bylo jasný, že takhle prodlouženej víkend mi asi neprojde, tak jsem se přihlásil až od čtvrtka a nakonec se účastnil až od pátku: pátek middle, sobota long a sprint, což je dost divný kombo, a podle nálady návrat na hostel nebo do mého italského zázemí. Ve čtvrtek navečer jsem sednul do auta a po více než pěti hodinách cesty zaparkoval u hostelu v OčíchZla. Osazenstvo hostelu čítalo nějaký potetovaný polský horolezce, pak ještě jedny nepotetovaný a pak takovýho fousatýho dlouhovlasýho čtyřicátníka, orienťák od pohledu. Tak jsem se s ním bavil, co závody, mapy, tratě a tak a vyšlo najevo, že on už v tom hostelu je taky poněkolikátý a že si mě pamatuje, že jsme tam před dvěma lety při Lipici vařili knedlíky(?). Chvíli mi to šrotovalo, knedlíky si nepamatuju a jedinej, kdo tam tehdy kromě nás byl, byl… Vzpomínáte? Fritzl! Ten šmejd změnil vizáž, ale byl to on – no, pak už jsem se od něj držel dál.

V pátek odpo WRE middle, 6,2km a 80m. Na shromaždišti se setkávám s dalšími členy české výpravy. Komentátoři vtipkujou a pouštějí závodníkům na uvítanou Welcome to the Jungle. No tak uvidíme. Dost jsem se těšil, mentálně jsem se nachystal a vzhůru do boje. První důvod k mrčení je ještě před startovním lampionem, protože ideální postup od startovní čáry na jedničku kolem něj vůůůbec nevede, ale já jsem poctivka, tak si tam doběhnu, ale nedělám si iluze, že to udělají všichni. Modrý křížek je vydlabanej plochej kámen, aby se v něm držela voda – zajímavý. Jinak spousta zídek a kamenný kupy, trochu zbytečně kreslený černým kolečkem. Postupuju rychle, obezřetně, počítám zídky, hlídám buzolu, aktivně vyhledávám urychlující pěšiny – i když je otázka, jestli jsem to třeba na tu šestku už nepřehnal. Ale o tyhle vteřiny tu snad nepůjde. A na osmičce dobíhám borce o 2 minuty, tadáá. Na devítku je potřeba prasit po cestě – on volí zleva, ale to je nezkušenost:) Docela si to dávám a užívám. Teď přijde jednodušší pasáž a já přidávám na rychlosti a polevuju v koncentraci. Takže na desítku sekám naprosto zbytečnou půlminutu, ne-li víc vběhnutím do špatnýho políčka, navíc po chybě ještě nechávám něco v dohledávce nevýrazný prohlubně. Šlapu do toho dál, zas trochu těžší pasáž, takže hlídačka, vtipnej postup na K13 kolmo na asi osm zídek, ale nic lepšího nemám.

p1100641

Jo, ty zídky jsou takový vyšší než ve Slovinsku, maj třeba 80 čísel a musí se přelézat, protože rozběh k přeskoku terén moc neumožňuje a taky by byl riskantní dopad, na který za zídkou není vidět. Z K14 se správně vymotám SZ směrem a ocitám se na pěšince, kterou v mapě neregistruju, ale hřebíky zvoní (obrazně, jdu v bezhřebových x-talonech), takže až po sto metrech chápu, že jsem blbě, než se z toho vymotám, dává to další minutu. Delší postupy 16, 17, do toho občerstvovačka, která není úplně na postupu, ale radši si tam sběhnu, je dost velký vedro. Nojo, mezinárodní pravidla požadujou občerstvení při každém závodě nad 30 minut. Závěr je dost po cestách a otevřených pasážích, hodně hlídám buzolu, poučen z předchozích nezdarů a dokonce správně zvládám i postup na sběrku. Doběh a taking the lead in Men’s Elite na závodě světovýho ranku, slovy politické mrtvoly, kterou už dnešní teenageři snad ani neznají: kdo z vás to má. Sice s časem 54 minut, což není žádná sláva, ale pro mě zdařilý závod. Zažívám takové drobné dejavu – Goggi Poetsch si mě opět po 7 letech bere k mikrofonu. Pochopitelně hlavně proto, že se jinak nic neděje – červená skupina je teprve v úvodu trati. Tak mu říkám, jakože dobrý, že se to teda za 35 minut chodit nebude, ale že vítěznej čas bude pochopitelně někde jinde než ten můj. Na mnou tipovaných 38′ ale nikdo nedosáhne. Ve finále je to 16.místo a pocit z dobře odvedený práce. Tak se pak chodím pořád koukat na výsledky (mezičasy tu) a když už mě to přestane bavit, jedu na hostel.

p1100622

Pohoda na balkóně hostelu.

p1100628

Západ Slunce v OčíchZla

Tam se Jana ptá, kdy budu odjíždět, tak jí říkám, že bych rád zůstal do neděle, jenže oni jí najedou lidi a místo už nemá, čímž je to vyřešený, jedu ‚domů‘ už v so večer. Kouknu na parametry longu – je to italskej majstršaft a sice 11,8 km v krasovým terénu u Zgoniku. Dohledávám, jak rychle tam běhali naši reproši kdysi na soustředění, ale výsledky na webu nejsou, jen mapy: 11,3km měli chlapi a bylo to stavěný na 90 minut. No potěš pánbůh, to je přes dvě hodiny, jen to fikne. K tomu sprint, kterej doběhnu v sedm, plus pět hodin cesty, to je půlnoc, no to nejde. Takže večer trávím hledáním nějakýho přespání kdekoli po trase v ceně alespoň trochu normální. Nakonec budu spát v hostelu v Mestre, odkud všichni jezdí vlakem do Benátek a budu tam jedinej, kdo do Benátek nejede:) a tímpádem trochu za podivína. Přitom za podivína tam měl být ten tlustej Amík, co chtěl na fashion week do Milána jen do tý doby, než zjistil, že je tam jen ženská móda, a co měl na posteli demonstrativně rozložených asi dvacet kondomů. No, to jsem trochu odbočil. Cíl závodu je jasnej: držet konstantní tempo, vyhnout se křečím, vyhnout se chybám. Takže dvě večeře, velká snídaně, jídlo ještě cestou na start a pro sichr půlka müsli tyčinky a nějakej cukřík do kapsy. Start, pohodička, pijánko.

p1100642

Už jednička s dvojkou ukazujou, že to nebude zadarmo, čekám kontroly na křižovatce zídek a údolíčku, v popisu je údolíčko a sráz, který z patnáctky sotva vyčtu. Trojku jdu v závěru asi hloupě přes kopec, ta se měla obíhat zleva, řekl bych. Cedule nás varuje před blížící se státní hranicí, vtipný je, že ve slovinštině, která je tu převažujícím jazykem na obou stranách hranice. Trst je naš! Dlouhej postup na čtyřku, nad kterým od začátku závodu přemýšlím, jdu v souladu s taktikou po cestách. Sice je docela náročný jí neztratit, ale v pohodě. Když se podíváte na Rerun, tak v rámci červený skupiny byla varianta po cestě nejrychlejší způsob, jak se dostat pod K4. Teď jsem doběhl na cestu, chci jít přes ní, ale tam je ohradník a za ním koně. Ještě jednou se podívám do mapy, zakroutím hlavou a podél ohradníku stoupám do lesa. Nějak se mi nechce zjišťovat, jestli má nenulovou voltáž, takže stoupám až ke kameni, na kterej se dá vylézt a ohradník odtud přeskočit. Bohužel jsem ztratil kontakt s mapou a nastoupám až tři vrstevnice nad kontrolu, než mi dojde, kde jsem. Takže K4 razím s nějakým ambiciózním blbcem, kterej to prasí, jakoby měl deset minut do cíle. Já mám tou dobou před sebou ještě 110 minut práce, ale to ještě nevím, a tak to chvíli prasím s ním, včetně K6, kterou mu nacházím, což je vcelku majstrštyk, anóbrž najít takovou middlovou lahůdku na tý zatracený patnáctce není jen tak. Další překonání ohradníku s pomocí padlýho kmene, občerstvovačka a sedmička, kde dorážíme nějakýho Maďara. Kůň nám utíká, tak s budapeštským závodníkem zůstáváme sami na náročnou dohledávku K8. Mapu mapoval Cesare Tarabocchia, nebo spíš jeho pes – možná znáte jeho originální mapu Krajna Vas. Naštěstí se tu pracovalo na kvalitních podkladech, co se reliéfu týče, ale porosty je lepší pro jistotu ignorovat. To se našemu visegrádskému duu nedaří právě u K8, kde vytrvale interpretujeme hustý křoví pod námi jako ony zelený fleky a stojí to možná 4 minuty. Podobnou chybku vyseknu i na K9, kde to chtělo od posledního jistýho místa (vidlice zídek) jít přísně na buzolu na lampion a nesnažit se lovit žlutý fleky nad ním. „Není nad čím plesat, začínáme česat“, vymýšlím docela dobrý rým přímo na trati. Tyhle dvě mrchy mi dávaj skoro deset minut navrch a mě je jasné, že tu budu ještě dlouho. Deset, jedenáct, dvanáct, raději opatrně. Třináctku nechápu doteď, podle mě měla být v prostoru velkého polomu, do kterého se mi tak nechtělo, že jsem ho obíhal, až jsem na ní narazil. Občerstvovačka, svačina, cukr a vzhůru na patnáctku – jdu na pohodu obíhačkou po pěšinách a přijde mi to tak dobré. Šestnáctku nahoru – tam radím už třetí závodnici dneska. Je to docela peklo, najít se na té jejich desítce, když běžíte s patnáctkou – u toho prvního chudáka to vlastně ani nešlo, páč byl mimo (svojí) mapu. Tak jsem mu jen píchnul prstem mimo ní, s tím na které cestě se objeví. A všichni tři byli docela brutálně daleko od svých kontrol. No nic. Osmnáctku jdu defenzivně spodem, až si to vyčítám, když k ní musím stoupat, ale asi to bylo lepší. Závěr je pak stejně jako den předtím po cestách, zaplaťpánbůh za to. Snad jen K21 je mírně jinde, než bych jí čekal a trochu mě vystraší vyplašenej kolouch, takový mrně, že se bojím, aby na mě nezavolalo maminku. Vrstevnicovka na K22, cestovka na K23 a přes louky do cíle – to se ještě mrcasím okolo plotů a dost na poslední chvíli si všímám, že kontrol je 25, a že je nutný ještě navštívit předsběrku. No, to by bylo dobrý, po dvou a půl hodinách na trati to píchnout. Nakonec to pod 150 minut nestlačím, 150:41, ražení OK, křeče nepřišly. Otočím do sebe půllitr vody a asi dvacet minut nejsem schopnej se hnout a přemýšlím, jestli jsem to neměl víc nakopnout, že bych tam byl kratší dobu. Fakt mi není jasný, jak večer poběžím sprint. Dokoukám závod (výsledkymezičasy) se strhujícím finišem: Schgaguler nakonec těsně na starýho Mamlejeva nestačí, ale jdou to chlapci za pěkných 91′. Uršula v holkách nemá konkurenci a moc hezky běží. Trochu se vzpamatovávám díky kelímkáči – že je za 2 ee tolik nevadí, jako to, že je to třetinka:( a jdu se podívat na výsledkovou televizi.. No, vpravdě si musím chvíli počkat, než se elita odroluje dolů, až ke mně, už to bude, 39. nějakej frajer 149:58 a pak už jen písmenka. NP, MP, FI. Já jsem taky FI. Nojo, 150 minut byl vlastně limit, do háje! Takže špatná taktika, měl jsem ještě zadat kritérium „vejít se do časového limitu“. Byli jste někdy DISKlim? A to ani Cholera se svými 225 minutami na klasice v Jablonci? No, všechno je jednou poprvé. Jedu na oběd ke Smrdělovi, natankovat ve Slovinsku do plné a večer na sprint.

Sprint má 3,9 km a doteď nevím, jestli nejkratším postupem nebo vzdušnou čarou. Sprint byl dost nezajímavej – zajímavý bylo jen bajkerský pojetí tratí – chybějící popisy, kódy přímo v mapě, upřesňující tečka umístění kontroly, která leckde znemožňovala dočíst celou situaci v kolečku, a v neposlední řadě výměna mapy prostým otočením mapníku. Jinak to bylo k uzoufání jednoduchý – pravda, udělal jsem chybu na čtyřku, když jsem naběhnul na jiný roh lesa, to jsou ty moje sprinty bez buzoly, no. Devítku jsem šel zleva, šestnáctku zprava a dvaadvacítku zprava (blbě). No zkrátka, další sprint vcelku o ničem (výsledky, mezičasy).

p1100643 p1100644

Tak teď ještě MČR Š+D a je po sezoně…

tady jsem běhal

Pokusil jsem se sebrat co nejvíce informací o prostoru a terénu v Borové Ladě. Některé informace se daly přijmout a označit jako pravdivé. To byly věci naveskrz nudné až fádní. Ale jiné informace probouzely fantazii a byly půdou ke vzniku spekulací. Celé jsem to pojal jako přípravu na překvapení s tím, že očekávání mělo vystřídat zklamání. Nakonec to dopadlo zcela jinak.

Cestou jsme v autě vzpomínali na někdejší závody v Lenoře (když jsme projížděli Lenorou) a v Horní Vltavici (když jsme projížděli Vltavicí). Byla to taková malá série reflexivních vzpomínek připomínajících pána, co posádku v autě neustále seznamuje s místy, která jsou zvláštní tím, že tam on něco dělal. Například větou „tady jsem dělal tudle střechu“. Jistě někoho takového znáte, protože na takové lidi se nezapomíná. My všichni to známe hlavně v modifikaci „tady jsem běhal“ že jo. No. A na konci cesty byl právě ten prostor o kterém se nedá říct „tak tady jsem běhal“.

Protože byl slíbený vytrvalý déšť, měl jsem velkou radost. Běhání v dešti mám moc rád a dokonce se nebojím použít výraz – zbožňuji ho. To asi také bude trochu zkreslovat moje hodnocení závodu. Ale je to subjektivní hodnocení tak proč ne.

Tentokrát by se stan vážně hodil. Nechali jsme ho doma, protože … prostě jsme ho nechali doma. To nevysvětlíš. Nějaké ty procedury po příjezdu – prezence, káva, popisy, převléknutí, toaleta, rozběhání a rozhovory s těmi, co se neváhali vydat do deště převážně o dešti. Na startu byly trochu potíže s ukazatelem času. Potíž byla v tom, že neukazoval čas. Dost podstatná závada. Stejný problém měl už ve Včelné. Možná by bylo dobré ho opravit hned po prvním selhání. Někde to tak dělají. Čekání v dešti má výhodu v tom, že se závodník víc pohybuje a nestojí pasivně. Když se člověk v dešti neschová, ale jde se rozběhat, zpravidla zmokne. Vypadá pak nezvykle. Trochu nezvykle vypadají i zmoklé nejnovější křemežské dresy. Jsou jako elastické. Někdo v koridorech (byl to muž) při pohledu na můj dres prohlásil, že jsou sexy. ??? Někdo jiný v koridorech prohlásil (a byla to žena) že by měly být bílé, aby to bylo zajímavější. Moje fantazie je na minutu neovladatelná. Nic, dál se soustředím na závod. Vidím Teroše jak dlouho rovná mapu a pak odbíhá ostře vlevo. V tom něco bude. Bylo. Mapový start přímo v koridorech. Přesněji v prvním koridoru. Vybíhám proto poměrně bez potíží správným směrem. Následuje první část závodu ve svahu s velkým množstvím detailů. Žádná zásadní volba. Všechno se dalo jít rovně kromě postupu na K11, kde jsme oběhli velký hustník. Trochu jsem si na postupech pomáhal tečováním různých objektů. Mapa je v měřítku 1:5000, takže trochu připomíná papír, který před vámi ležel na stole, když jste zrovna dlouze telefonovali. Taková omalovánka, ale všechno, co jsem v reálu potkal, bylo na mapě také. Snad jen jedna jáma u K15 mohla být zakreslená místo Véčkem vrstevnicí a trochu víc na sever. To už jsme v části, kde to začíná být rovinaté, podmočené až močálovité s ohromným množstvím vývratů. Chtěl jsem udržet tempo a to vedlo k tomu, že jsem přestal držet směr a několikrát se nevyhnul chybě a vyhnul kontrole. Dvakrát dokonce o sto metrů! To je strašné. V závěru závodu jsem byl pohlcen bažinou a to tak, že po – no řekněme po kyčel :). Svěřil jsem se Ivovi po co jsem byl v bažině (kyčel jsem nepoužil) a on na to, že byl taky po něj v bažině, ale stačilo mu zapadnout po koleno. Zřejmě slušný oddíl ty Strakonice :). V závěru jsem stihl ještě zkazit závod synovi, když jsem se ho snažil povzbudit a tím ho vyvedl z koncentrace a on, jak se chtěl před taťkou ukázat, vletěl přímo do cíle bez sběrky. Škoda.

Celkem jsem měl ze závodu dobrý pocit a myslím, že se povedl. Terén není jednotvárný. Možná by pro někoho, kdo nezná příběh o Králi Šumavy, byl nemilým překvapením, protože když se řekne Šumava, evokuje to spíš kopce a kameny a ne močál.

Na vyhlášení nezůstáváme hned z několika důvodů. Chceme ještě jít do bazénu. Prší a my jsme už suší. A po pravdě … brožury z infocentra nejsou tím, na co chcete čekat při vyhlášení výsledků.

Ještě jsem cestou zajel do jedné uličky ve Volarech, abych všem ukázal kde jsem dělal střechu a pak do bazénu.

Soustředění pod Sedlem.

Psáno pro měsíčník Křemežsko.

Oddíl orientačních běžců KRE ve spolupráci s Honzou Flašarem (PGP), podnikl soustředění v čase konání Šumavského kufru (Kašperské Hory).

Začali jsme v pátek večer, kam chtěl Honza umístit trénink „sudá/lichá“, ale protože je Klimík nedočkavý, a taky už se trochu připozdívalo, běžel se trénink „okruhy“, což sice zcela zbořilo koncept v ten čas nepřítomného Honzy, ale vytvořilo prostor pro improvizaci, kterou máme tak rádi. Nejmenším dětem jsme připravili mapu s okruhem s velkou hustotou objektů. Děti vedla Alena Nováková a Lenka Klimešová.

V sobotu ráno, a tím myslím dělnické ráno s budíčkem v 5:45, šli někteří na rozhlednu pohlédnout na východ slunce a u té příležitosti odběhnout trénink v kamenných polích s vymazanými cestami a neinvenčním názvem „rezerva“. Východ slunce jsme malinko propásli, bylo už celé nad obzorem. Chvilku jsme se tam objímali a pak šel Klimík ten trénink a Lenka procházkou na snídani. No ano, víc se nás neheclo a Lenka šla v podstatě hlavně z loajality.

V sobotu ráno, a teď myslím takovéto akademické ráno, po snídani a přečtených novinách, byl oficiální trénink. Pro někoho „sudá/lichá“,někdo si dal „kombotech“ a malé děti linii. Trénink vedli Daniel Heřman, Klimík a Flašar. Oběd jsme zvolili lehký, jen trochu bramboračky, aby se nám dobře závodilo.

Krátká trať. To je takové příjemné, ale někdy zavádějící sousloví. Tentokrát byla krátká trať správně nastavená, takže směrné časy vítězů se podobají časům z krátké tratě. Závod vedl částečně ve velmi těžkém terénu. Stavitel se nevyhnul některým stavitelským chybám a místy propásl příležitost ke stavbě zajímavé tratě. Naší mládeži, o které víme, že je talentovaná, se dařilo náramně a trénink na kvalitní mapě, kterou zatím v okolí Křemže bohužel postrádáme, jim bezpochyby pomohl k dalšímu zkvalitnění výkonu. Příkladně uvádím druhá místa Diany Štráchalové (D16) a Kateřiny Novákové (D18). Výsledky křemežského oddílu – sobota. Před večeří někteří z nás ještě trénovali na „rezervě“ a nebo jen tak bez mapy.

V neděli ráno už všichni vstávali jako normální lidé a to 7:55, protože na osmou byla dohodnutá snídaně a potom balení a přesun do centra závodu. Tentokrát to byla klasická trať. Běžet klasiku na svazích pod hradem Kašperk není výlet na Dívčí Kámen a vyžaduje kromě nezbytné práce s buzolou i slušnou fyzickou připravenost. Tentokrát se staviteli trať podařila o mnoho lépe a tím se nároky na připravenost závodníka zvýšili. Naši mladí se opět dokázali prosadit. Diana (D16) a Jan Klimeš (HDR) oba druhé místo. Výsledky křemežského oddílu – neděle.

Díky všem zúčastněným za aktivní přístup.

slavné značky – vjč

Nejkrásnější etapa Rumcajsových mílí. Alespoň podle mne. Dneska jsem si krásně zazávodil a ani nebylo potřeba použít 4×4. Dokonce i se svým časem jsem byl spokojený, protože jsem naměřil 34:20 a to je čas který by obstál v první desítce. Dokonce by to byl pátý nejrychlejší čas. Píšu byl, protože by bylo nutné k němu přičíst minutku za vynechanou kontrolu číslo devět. Nebudu to tady rozmazávat. Jsem ale zvědavý na mezičasy, až budou. Vypadá to totiž, že za ty jediné se nebudu muset stydět.

Centrum závodu beze změn. Jen jsem dnes potkal velmi mnoho známých lidí o kterých jsem nevěděl, že jsou tady už od pátku a to tady není nijak přeplněno. Například Bořana. Přehlédnou Bořana chce velkou dávku nepozornosti. Zajímavý byl rozhovor s Fandou Paškem na téma kde v lese je nejzačarovanější místo. Je to určitě tam, kde jsme to oba diskli – bez pochyby. Ondra zase předváděl jak se postupuje shora na vnitřní roh skalního srázu přes údolí pod ním. Zajímavá volba :) .

Jak jsme tam tak postávali pozoroval nás nějaký závodník a potom se mě nesměle zeptal „ty jsi opravdu jihočech a ukazoval na dres VjČ. Chvilku to vypadalo, že si bude chtít sáhnout, ale když jsem mu ukázal zadní stranu dresu se slovy „nejvíc!“, upokojil se a byl šťastný že konečně viděl živého orienťáka z jihu :) . Bořan mu ještě chtěl říct něco o původu a jedinečnosti dresů VjČ, ale nebylo to potřeba. To přece každý ví.

čmelákem nikdy nedopuj

Chce se mi to všechno svést na toho čmeláka z předchozího článku (Ano hádáte správně Klimík se nechal diskvalifikovat :( .), ale nebylo by to vůči tomuto hmyzu zcela spravedlivé. Neorazil jsem čtvrtou kontrolu. Trochu mi spravil náladu Cholera, kterého jsem potkal cestou do centra, protože to taky disknul a dokonce na podobném místě jako já.

V popisech se kromě tří skalních věží a jednoho kamene vyskytovali jen skalní srázy. Navíc si ten kámen se skalní věží příliš nezadal. Celé to měl být lesní sprint, ale mně se zdá, že první etapa byla daleko sprintovější. Vůbec je tady klasifikace jednotlivých etap podivná. Tenhle sprint se běžel snad největším fekálem v celém Českém ráji a žádné sprintování se nekonalo. Dokonce jsme v jednom takovém postupu ostružinovým údolíčkem překonávali rozsáhlý kompost. V zájmu pravdy tady prohlašuji, že můj výkon v téhle etapě byl víc než mizerný i bez té diskvalifikace. Musím se zamyslet nad četností a druhem tréninků.

Centrum závodu stále na svém místě. Pečivo neustále doplňováno novými druhy. Večer prý hráli country, ale to už jsem tam naštěstí nebyl. Dal jsem si jednoho nealko Radegasta a jel se vysprchovat.

dopuj čmelákem

Nějak se mi nechce věřit, že 4 kilometry s převýšením 340 metrů je krátká trať. Čas 55:39 také nevypadá jako nějaký rekord na krátké trati. Taky se jedná o moje osmnácté místo. Trať vedla pěknými partiemi skalních vrcholků a stavitel nás nenechal běžet po rovině. Samé stoupání které bylo potřeba zdolávat v hlubokém předklonu, nebo zapojením všech končetin. Možná to někdo zvládá vyběhnout, ale já v lese nikoho takového neviděl. A klesání které se zdolává jízdou po zadku, protože jakmile jednou nohou vkročíte na listí s pískem, rozjede se to jako skateboard. Hřeby jsou zakázané a stejně by nic nepomohly.

Musím říct, že jsem si běh vůbec neužíval, protože jsem s tepem snad neklesl pod 200 a ještě na osmnácté kontrole z dvaceti jsem neměl pocit běžce. Na konci trati jsme měli jedinou možnost volby po cestě. S chuťí si konečně zaběhat, jsem zvolil obíhačku, která byla výhradně po cestách a téměř bez stoupání. Měl jsem tam sice až 24. mezičas, ale myslím, že bych při jiné volbě nedosáhl lepšího. Spíš horší. Morálka byla na nule.

Centrum závodu žije. Hasiči doplnili rezervoár a protože není možné jet s poloprázdnou cisternou, vystříkali pomocí děla přebytečnou vodu na louku. Diváci ze včerejšího cíle se přesunuli sem a exhibicionisté se začali umývat pod touhle „sprchou“. Šel jsem si dát radši pivo. Oni tam totiž exhibovali samí chlapi :( . Stánek s pečivem je dokonale zásobený. Zásobují ho samotné členky jičínského klubu tím, že pečou už týden dopředu, nebo jak dlouho, a pak to samy prodávají a vůbec jsou moc milé. Ono když vám dá nějaká žena najíst stává se milou :) . Před stánkem s pivem není, ani přes teplé počasí, fronta. Pivo Svijany. Bez komentáře.

Jedeme se mezi etapami podívat do Mnichovo Hradiště. Už jsem tam byl, takže si nedělám iluze. To město je divné. Hned po vjezdu do města jsem dostal žihadlo od čmeláka. Zastavil jsem u benzinky socialistického typu a sundavám triko, abych se zbavil žihadla. Paní od benzínky mi jde odemknout stojan a tak jí říkám o mém problému s žihadlem, aby si nemyslela, že jsem ji přijel nějak obtěžovat. A víte co mi řekla? Že mi na to dá ocet! Ona má na pumpě ocet! Asi má ráda tlačenku nebo co. Je to takový Bruntál II. Věděli jste že nedaleko Mnichovo Hradiště jsou obce s názvy jako Buřínsko 1. díl, nebo Jirsko 2. díl?

Je tady spousta poboček bank a jejich bankomatů, ale téměř nic si tady nelze koupit. Malé obchůdky jsou, až na výjimky, zavřené. Je pravda že je sobota, ale člověk krumlovský si na to nějak nemůže zvyknout, že jsou i města kde se o víkendu nepracuje. Jdeme na třetí etapu.

I jinde může být cíl

Stále mží nebo poprchává. Sedáme si do stanu pro socky bez oddílových stanů. Stan sice máme, ale doma a ne oddílový, ale vlastní. A navíc pro dva je škoda tak velký stan vozit.

Centrum, kde nestojí náš stan, je na odlehlém a pěkném místě uprostřed hvozdů Českého ráje, místě zvaném Zápudov. Stánek se sladkým pečivem, kávou a čajem je velmi vyhledávaný. Naproti tomu stánek s pivem je na tom hůř. O stánku s nealko nápoji ani nemluvě. Lépe je na tom prodej teplých pokrmů, ovšem nějak vázne dodávka pokrmů samotných do stánku a tak se ještě ve tři hodiny dá koupit z bohatého jídelního lístku jen párek. Jdu si koupit ponožky a tejpovačku, na to nemá počasí žádný vliv. Koupil jsem si i kafe a buchtu, ale neměl jsem to dělat, kvalita kávy byla nevalná. Buchta dobrá.

Přihlásil jsem se do H21A. Bohužel jsem propadl sítem rankingu a ocitl se v kategorii H21B, což trochu snižuje význam tohoto článku.

Při první etapě jsem si ověřil, že na písečné podložce nejsem doma a že budu muset i v béčku útočit na první desítku s nevšedním nasazením. Dneska jsem se seznamoval s terénem a nedal do toho všechno. Bylo to asi dobře, protože se mi nestalo, že bych udělal nějakou zásadní chybu … tedy až na dohledávku sedmičky, volbu postupu na devítku, osmnáctku a jednadvacítku … takže vlastně stalo :) . Vcelku asi dvě minuty na chybách. Výsledek. Úvodní část byla taková sprintovější. Tam jsem udržel tempo s první dvojicí. Bylo to takové cukání sem tam po průběžném a malém prostoru s nízkou obtížností a velkou hustotou běžců všech kategorií. Druhá část už byla jiná, taková middlová :) . Ovšem doběh! Neuvěříte, co za překvapení pořadatelé závodníkům připravili. Zkuste si to představit. Jednoduchý postup na sběrku přes údolí s vyběhnutím na louku a jasnou dohledávkou s myšlenkou,že: hliněná hrázka tě vyvede z lesa na louku přímo proti křoví u kterého je sběrka a pak budeš finišovat osmdesát stupňů vlevo asi sedmdesát metrů. OK na tom není co zkazit. A realita: přes údolí na jasnou hrázku, ta mě dovedla do spleti mlíka s nápisem „sršni“, dobrá, volím rychle oběhnutí zleva a ocitám se na louce. Cíl měl být přímo proti mně, ale vidím ho zcela vpravo přibližně osmdesát metrů od místa, kde měl být. Nechápu, co se děje. Pořád civím do mapy poklusávám k cíli a snažím se z nových informací vydedukovat kde bude sběrka. A jak civím do mapy, tak koukám, že jsem šel metr okolo ní. WTF? Pak si přátelsky povídám s lidmi kolem, abych zjistil, že závodníci měli stejné pocity i stejný zásek a diváci se neuvěřitelně dobře bavili při pohledu na po centru zmateně pobíhající lidičky v dresech i na jiné osoby vykuleně civící z lesa na nově vzniklou situaci a největší problém jim (divákům) dělalo, udržet se, a nic neprozradit, aby nezkazili tu legraci. Tolik diváků kolem prostoru doběhu jsem dlouho neviděl a tolik tak nepochopitelně rozmístěných natažených mlík taky ne. Člověk je tak nějak zvyklý na to, že vběhne do trychtýře z mlíka, který ho dovede bezpečně přes sběrku do cíle kde ho po chvíli doběhne mozek, který pravidelně nechává na kontrole před sběrkou, že jo. Mapu s postupy nepřikládám, protože se mi sice povedla ofotit, ale už se mi nepovedlo ji dostat do PC. Škoda.