O té ochotě věnovat čas orienťáku

Kdepak, nebudeme bilancovat uplynulý rok. Za á na to nemám náladu, za bé to beztak nikoho nezajímá. Navíc čím dál tím víc začínám používat tenhle bloček jako mrčící platformu, takže čtenářskou obec tu zajišťuje jen pasivita ostatních českých o-pisálků a indexování tohohle webu u Kuby Weinera. Proto dneska z trochu pozitivnější jamky.

Adventní kalendář, to je legrace, kterou si pro nás všechny nachystal Roumen Zbranek – poznávačka map ve stylu každý den jedna. Ze začátku sranda, ke konci závislost rozkládající když ne manželství, tak přinejmenším předvánoční pohodu v domácnostech. Ne u nás, včas jsem peloton opustil. Jakštakš jsem se držel do 12.dne, kdy jsem měl skóre 11/12. To byla za námi lehčí kola – mapy povědomé (letošní MČR noční), známé (třeba Hradiště u N.Bystřice, které ale zamotalo hlavu hodně soutěžícím) nebo podněcující kreativitu (hledání železničního uzlu v 350 mnm nebo zámku s alejí). Ale už jsem si do té doby zkusil i proklikání stovek map ze 70.let. Pak přišly menší výřezy, barevně neúplné mapy a definitivně mě zlomilo, když jsem nepoznal svůj „rodný“ jindřichohradecký Městský les. Nakonec jsem oslavil Vánoce se skóre 17/28 (v závěru bylo víc čokoládiček v jednom okénku), ale to není důležitý. Našlo se pět úchylů (nic ve zlém), kteří byli ochotni věnovat čas tomu, najít jakoukoli blbost. Kteří měli našlukovaný kresličský styl jednotlivých mapařů v 70.letech a přesto vstávali v pět ráno, aby mapy dohledali, viz reportáž jednoho z nich. Co nás čeká příště? Hledání asymetricky malovanýho krmelce? Tak snad Roumen trochu ubere, aby to byla víc zábava a víc toho kreativního přemýšlení, kde a jak se dopátrat správné odpovědi.

Ale to není podstatný. Ukázala se jedna dost zajímavá věc. Částečná lichost častého stesku, že lidi nejsou ochotni věnovat orienťáku svůj volný čas. Těch lidí, kteří po večerech, po nocích věnovují svojí mentální kapacitu našemu sportu, je víc, než se zdálo. Dokonce podle registraček víme, kdo to je:) Tak teď „jen“ vymyslet, jak toho využít. Na republikové úrovni. Z jihu Čech, nebudu-li počítat jihočeské Pražáky, dorazily celkem dvě správné odpovědi. Ale to nevadí. Aktivní lidi tam i tak jsou; důsledkem toho se v září budou konat echt jihočeské (rozuměj bez zásadnější pomoci zvenku oblasti) závody Žebříčku B. Po dvaadvaceti letech, pokud se nepletu! Vzpomínáte, na jaře 1995 na béčka v Besednici a počítačové zpracování závodu v místním kulturáku? :) Já už teda dost matně. Tak teda: 9. a 10. září, v režii píseckého OPI a za pořadatelské účasti půlky oblasti, v srdci Píseckých hor. Já už mám za sebou prvotní průzkum terénu, k dispozici mapu, schválenou koncepci middlu, spočítané délky tratí a začátkem ledna se do toho jdu pustit. Čeká mě 46 tratí a já do toho jdu s odhodláním vymazlit každou z nich, od desítek po osmdesátky. A jestli to bude pěkný? Já věřím, že bude. Jižní Čechy totiž umí překvapit pěkným terénem. A to ta centrální část Píseckých hor fakt je.

Reklamy

Řezání Čech jihočeskou optikou aneb Definitivní pohřbení jihočeské oblasti?

Musel jsem tomu dát provokativní nadpis, abyste to vůbec četli, že jo:)

Tak jsem se ve Šternberku u třetího piva dozvěděl, že se nejspíš příští rok na podzim zapíšu do o-análů jako poslední stavitel tratí ŽB Čechy. Od sezony 2018 se Čechy dělí na Čechy – západ a Čechy – východ. Co bylo důvodem tohohle rozdělení? Neúnosně narůstající počet závodníků na těchhle závodech. Působilo to problémy při vyjednávání s vlastníky lesa, zajištění dostatečného parkování, cateringu, ubytování, ale i v lese – prodlužování doby trvání celé akce a problémy stihnout vše před setměním.

Soutěžní komise přistoupila k tomuhle problému s nečekanou rozhodností a nožem v ruce. Jenže když se podíváte na mapu Čech a víte, že nejpočetnější oblasti jsou Pražská+Středočeská (2,3 tis.), Východočeská (1,9 tis.) a Ještědská (1,3 tis.), je jasné, že řez bude muset tuhle navzájem dopravně skvěle dostupnou trojici oddělit. Tedy pochopitelně předpokládám, že byla snaha zabránit, aby řez narušoval územní celistvost některé z oblastí. Protože jihočeská oblast nemá svého zástupce v soutěžní komisi, nic nebránilo realizovat řez, který rozdělil pole registrovaných českých o-běžců co nejideálněji na půl, přičemž ostatní faktory se (asi) zanedbaly. Problém přitom tkví ještě jinde: Velká většina účastníků ŽB nebude vybírat svojí účast na ŽBZ a ŽBV podle příslušnosti do žebříčku – snad jen dorostenci a výrazná menšina (ambiciózních) veteránů. Takže jakékoli papírové dělení na ideální poloviny vezme v realitě za své. Výtyčky jsou teď zatlučené následovně: Západočeská, Středočeská+Pražská, Ještědská jsou Západ a Východočeská, Vysočina a Jihočeská jsou Východ.

Co mi na tom rozhodnutém dělení vadí? Zahleďme se na řešení jihočeskou optikou. Já chápu, že většina českých o-běžců (včetně většiny o-bafíků) má JčO na salámu. Nikdo tam neběhá, spálená země, proč bychom se jimi zabývali.  Nejde o zaměňování příčiny a důsledku? Anebo je to definitivně začarovaný kruh? Síle oblastí odpovídá i rozdělení pořádání závodů. Pro Jihočechy proto byla dosud standardní dojezdová vzdálenost na ŽB plus minus 2,5 h. Podle nového rozdělení to nebude méně, což můžu dokonce podpořit drobnou analýzou.

Dojezdové vzdálenosti na závody ŽB v letech 2014-17, z Budějc jako geografického středu JčO, podle mapy.cz – všichni víme, že je to spíš optimistický odhad. A to jsou oddíly, které jsou 0,5h jízdy od ČB na jih. No nic. Při rozdělení podle SK průměr klesne zejména díky většímu vlivu bližších závodů, medián ale zůstává prakticky stejný. Jinými slovy, pokud by zůstalo rozložení přidělování závodů v rámci suboblasti Čechy – východ zachováno, více než polovina závodů je přinejmenším 2,5 hodiny daleko. Srovnejte se třetím sloupečkem, kde jsou hodnoty pro přičlenění JčO k Praze, StčO a ZčO.

 dojezd SK ja
2014 SJH Staré Město pod Landštejnem 1:10 V V
2014 TUR Rokytá 2:32 Z V
2014 CHA Fojtka 2:53 Z V
2014 CHT Proseč 2:39 V V
2015 LPU Ctětín 2:23 V V
2015 PGP Albrechtice u Sušice 1:38 Z Z
2015 SJC Pekloves 2:42 V V
2015 MLA Maršovy Chody 2:32 Z Z
2016 LTU Trutnov 3:24 V V
2016 VSP Halouny 1:49 Z Z
2016 KRL Chvojkovský Mlýn 2:45 Z Z
2016 TJN Hrabětice 2:58 Z V
2017 VLI Druzcov 2:58 Z V
2017 KAM Řitka 1:37 Z Z
2017 LPU Semtěš 2:30 V V
2017 OPI Kluky 0:56 V Z
 (jen V)  (jen Z)
průměr 2:20 2:14 1:52
medián 2:32 2:30 1:38

Nejen z důvodu zkrácení dojezdových vzdáleností pro všechny by se mi proto daleko víc pozdával řez, který by stanovil Západ jako Západočeskou, Jihočeskou, Středočeskou+Pražskou; Východ jako Východočeskou, Vysočinu a Ještědskou. Nejsou to ideální poloviny, ale o to tu nejde. Jihočeši by byli spojeni s oblastmi, s nimiž je partnerství daleko přirozenější. Pokud chceme na jihu Čech pořádat závody, ve většině případů se to neobejde bez pomoci vnějšího oddílu, v dosavadní praxi nejčastěji pražského. Stávající řez prakticky odrazuje pražské oddíly od o-aktivit na jihu Čech, což je jeden z mála regionů, oplývající ještě panenskými terény. Představa, že silný východočeský oddíl pojede (spolu)pořádat na jih Čech, je realitě daleko vzdálená. A i kdyby – kolik lidí přijede, když o-běžci z Prahy spadají jinam? Tři sta? Tři sta padesát? Jihočeská oblast pro svou další existenci (a rozvoj) bezpodmínečně potřebuje blízkost silné oblasti a odříznutí Prahy je krokem proti téhle logice.

Jsem přesvědčen, že nízká rozvinutost OB na jihu Čech je problém hodný řešení, a se znalostí věci se pomalu přikláním k názoru, že to řešení se bez pomoci ze svazové úrovně neobejde. Současná situace, kdy se revolučně mění soutěže v Čechách, je ideálním momentem, jak do řešení jednoho problému integrovat (alespoň částečné) řešení problému jiného. Nebo přinejmenším ten problém neprohlubovat.

Obávám se toho, že současné rozdělení oblastí povede k souběžnému pořádání závodů ŽB, které nebudou navzájem vzdáleny ani 100km, v prostorech, kde si většina běžců ještě pamatuje předchozí verzi mapy. Jsou sice signály, že soutěžní komise bude důsledněji dbát na to, aby tomu zabránila. Otázkou však je, do jaké míry jí to struktura přihlášek do výběrového řízení umožní.

Závěrem považuji za důležité zmínit, že je naprosto evidentní, že dobré řešení neexistuje. V mnou navrhovaném řezu bude jednoznačně obtížné zamezit většímu odlivu pražských závodníků na ŽBV, když se počítá s termínovou kolizí ŽBZ a ŽBV. Ale co takhle nasadit proti Béčkám v druhé suboblasti oblasťáky, když to půjde? Žebříček B Čechy je přitom teprve první z řady soutěží, jejichž koncepce se překopává za účelem snížení počtu závodníků na jedné akci.  Do budoucna se pak asi ještě bude řešit Český pohár štafet a MČR štafet a družstev; kde si na početnost startovního pole často stěžuje i blanokřídlý hmyz.

A teď trochu nekorektněji o mém lampionování v Itálii

Ocitl jsem se na měsíc ve vyhnanství v Itálii a musim teda říct, že jsou tu dojezdový vzdálenosti na lampiony neuvěřitelně veliký. Nemluvě o tom, že hodina cesty na dálnici vychází cca na 10 eur jen na mýtném. Trochu strohou zprávu jsem sepsal pro oňůs, ale (nejen) Klimík chce příběh, emoce a vzpomínky, který mu tady přináším.

18.9., Prato, 7.závod toskánského žebříčku („sprint“).

O tomhle víkendu jsem se jel podívat na šikmou věž a Davida a při té příležitosti se proběhnout s mapou. Možná to bylo naopak. Ve FISOvým kalendáři jsem si našel sprint v Pratu, centro istorico, a říkám, proč ne. Pravda, rozpis měl půl stránky a web závodu neexistoval, ale to mě neodradilo. Den předem se dokonce objevila startovka a já jen mírně zvednul obočí, když jsem viděl, že nás čeká 5,8 km. Ale těch specifik bylo víc. Namátkou:

  • na shromaždišti nás bylo v době konce prezentace pět,
  • všichni si nulujou čipy při prezentaci, nikdo neví proč to tak je,
  • startuje 60 lidí,
  • mapy se nesly na start až v čase 02,
  • start se posunul, protože, no vlastně nebyl k tomu žádnej extra důvod,
  • startuje se na krabičku – aby nevadilo, že se nestíhá startovat podle harmonogramu,
  • centrum města je bez dopravy, píšou v pokynech. Co nenapsali, je, že tratě jdou i mimo centrum přes čtyřproudé silnice. No co, přednost je potřeba si vynutit.

p1100640

Trať byla zoufale o ničem, sice se nějaké volby konaly, ale v takovém závodě bude rozhodovat rychlost běhu, říkal jsem si. Nebylo tomu tak a až do K16 jsem vlastně bojoval o vítězství. Teprve na předsběrku přišla volba, kde varianty nebyly tak vyrovnané a já vybral špatně (tj. zprava). Tímpádem druhé místo. Ve výsledcích mě nehledejte (cizák), ale mezičasy mám. Přikládám i mezičasy vítěze. Vyhlášení proběhlo dříve než mělo, takže jsem dostal pohár za druhé místo dodatečně. Potvrzuje se, že čím debilnější závod, tím hezčí pohár.

p1100645

Alpe Adria Cup (dlouhej middle, dlouhej long a dlouhej sprint)
..se konal už od středy, ale to mi bylo jasný, že takhle prodlouženej víkend mi asi neprojde, tak jsem se přihlásil až od čtvrtka a nakonec se účastnil až od pátku: pátek middle, sobota long a sprint, což je dost divný kombo, a podle nálady návrat na hostel nebo do mého italského zázemí. Ve čtvrtek navečer jsem sednul do auta a po více než pěti hodinách cesty zaparkoval u hostelu v OčíchZla. Osazenstvo hostelu čítalo nějaký potetovaný polský horolezce, pak ještě jedny nepotetovaný a pak takovýho fousatýho dlouhovlasýho čtyřicátníka, orienťák od pohledu. Tak jsem se s ním bavil, co závody, mapy, tratě a tak a vyšlo najevo, že on už v tom hostelu je taky poněkolikátý a že si mě pamatuje, že jsme tam před dvěma lety při Lipici vařili knedlíky(?). Chvíli mi to šrotovalo, knedlíky si nepamatuju a jedinej, kdo tam tehdy kromě nás byl, byl… Vzpomínáte? Fritzl! Ten šmejd změnil vizáž, ale byl to on – no, pak už jsem se od něj držel dál.

V pátek odpo WRE middle, 6,2km a 80m. Na shromaždišti se setkávám s dalšími členy české výpravy. Komentátoři vtipkujou a pouštějí závodníkům na uvítanou Welcome to the Jungle. No tak uvidíme. Dost jsem se těšil, mentálně jsem se nachystal a vzhůru do boje. První důvod k mrčení je ještě před startovním lampionem, protože ideální postup od startovní čáry na jedničku kolem něj vůůůbec nevede, ale já jsem poctivka, tak si tam doběhnu, ale nedělám si iluze, že to udělají všichni. Modrý křížek je vydlabanej plochej kámen, aby se v něm držela voda – zajímavý. Jinak spousta zídek a kamenný kupy, trochu zbytečně kreslený černým kolečkem. Postupuju rychle, obezřetně, počítám zídky, hlídám buzolu, aktivně vyhledávám urychlující pěšiny – i když je otázka, jestli jsem to třeba na tu šestku už nepřehnal. Ale o tyhle vteřiny tu snad nepůjde. A na osmičce dobíhám borce o 2 minuty, tadáá. Na devítku je potřeba prasit po cestě – on volí zleva, ale to je nezkušenost:) Docela si to dávám a užívám. Teď přijde jednodušší pasáž a já přidávám na rychlosti a polevuju v koncentraci. Takže na desítku sekám naprosto zbytečnou půlminutu, ne-li víc vběhnutím do špatnýho políčka, navíc po chybě ještě nechávám něco v dohledávce nevýrazný prohlubně. Šlapu do toho dál, zas trochu těžší pasáž, takže hlídačka, vtipnej postup na K13 kolmo na asi osm zídek, ale nic lepšího nemám.

p1100641

Jo, ty zídky jsou takový vyšší než ve Slovinsku, maj třeba 80 čísel a musí se přelézat, protože rozběh k přeskoku terén moc neumožňuje a taky by byl riskantní dopad, na který za zídkou není vidět. Z K14 se správně vymotám SZ směrem a ocitám se na pěšince, kterou v mapě neregistruju, ale hřebíky zvoní (obrazně, jdu v bezhřebových x-talonech), takže až po sto metrech chápu, že jsem blbě, než se z toho vymotám, dává to další minutu. Delší postupy 16, 17, do toho občerstvovačka, která není úplně na postupu, ale radši si tam sběhnu, je dost velký vedro. Nojo, mezinárodní pravidla požadujou občerstvení při každém závodě nad 30 minut. Závěr je dost po cestách a otevřených pasážích, hodně hlídám buzolu, poučen z předchozích nezdarů a dokonce správně zvládám i postup na sběrku. Doběh a taking the lead in Men’s Elite na závodě světovýho ranku, slovy politické mrtvoly, kterou už dnešní teenageři snad ani neznají: kdo z vás to má. Sice s časem 54 minut, což není žádná sláva, ale pro mě zdařilý závod. Zažívám takové drobné dejavu – Goggi Poetsch si mě opět po 7 letech bere k mikrofonu. Pochopitelně hlavně proto, že se jinak nic neděje – červená skupina je teprve v úvodu trati. Tak mu říkám, jakože dobrý, že se to teda za 35 minut chodit nebude, ale že vítěznej čas bude pochopitelně někde jinde než ten můj. Na mnou tipovaných 38′ ale nikdo nedosáhne. Ve finále je to 16.místo a pocit z dobře odvedený práce. Tak se pak chodím pořád koukat na výsledky (mezičasy tu) a když už mě to přestane bavit, jedu na hostel.

p1100622

Pohoda na balkóně hostelu.

p1100628

Západ Slunce v OčíchZla

Tam se Jana ptá, kdy budu odjíždět, tak jí říkám, že bych rád zůstal do neděle, jenže oni jí najedou lidi a místo už nemá, čímž je to vyřešený, jedu ‚domů‘ už v so večer. Kouknu na parametry longu – je to italskej majstršaft a sice 11,8 km v krasovým terénu u Zgoniku. Dohledávám, jak rychle tam běhali naši reproši kdysi na soustředění, ale výsledky na webu nejsou, jen mapy: 11,3km měli chlapi a bylo to stavěný na 90 minut. No potěš pánbůh, to je přes dvě hodiny, jen to fikne. K tomu sprint, kterej doběhnu v sedm, plus pět hodin cesty, to je půlnoc, no to nejde. Takže večer trávím hledáním nějakýho přespání kdekoli po trase v ceně alespoň trochu normální. Nakonec budu spát v hostelu v Mestre, odkud všichni jezdí vlakem do Benátek a budu tam jedinej, kdo do Benátek nejede:) a tímpádem trochu za podivína. Přitom za podivína tam měl být ten tlustej Amík, co chtěl na fashion week do Milána jen do tý doby, než zjistil, že je tam jen ženská móda, a co měl na posteli demonstrativně rozložených asi dvacet kondomů. No, to jsem trochu odbočil. Cíl závodu je jasnej: držet konstantní tempo, vyhnout se křečím, vyhnout se chybám. Takže dvě večeře, velká snídaně, jídlo ještě cestou na start a pro sichr půlka müsli tyčinky a nějakej cukřík do kapsy. Start, pohodička, pijánko.

p1100642

Už jednička s dvojkou ukazujou, že to nebude zadarmo, čekám kontroly na křižovatce zídek a údolíčku, v popisu je údolíčko a sráz, který z patnáctky sotva vyčtu. Trojku jdu v závěru asi hloupě přes kopec, ta se měla obíhat zleva, řekl bych. Cedule nás varuje před blížící se státní hranicí, vtipný je, že ve slovinštině, která je tu převažujícím jazykem na obou stranách hranice. Trst je naš! Dlouhej postup na čtyřku, nad kterým od začátku závodu přemýšlím, jdu v souladu s taktikou po cestách. Sice je docela náročný jí neztratit, ale v pohodě. Když se podíváte na Rerun, tak v rámci červený skupiny byla varianta po cestě nejrychlejší způsob, jak se dostat pod K4. Teď jsem doběhl na cestu, chci jít přes ní, ale tam je ohradník a za ním koně. Ještě jednou se podívám do mapy, zakroutím hlavou a podél ohradníku stoupám do lesa. Nějak se mi nechce zjišťovat, jestli má nenulovou voltáž, takže stoupám až ke kameni, na kterej se dá vylézt a ohradník odtud přeskočit. Bohužel jsem ztratil kontakt s mapou a nastoupám až tři vrstevnice nad kontrolu, než mi dojde, kde jsem. Takže K4 razím s nějakým ambiciózním blbcem, kterej to prasí, jakoby měl deset minut do cíle. Já mám tou dobou před sebou ještě 110 minut práce, ale to ještě nevím, a tak to chvíli prasím s ním, včetně K6, kterou mu nacházím, což je vcelku majstrštyk, anóbrž najít takovou middlovou lahůdku na tý zatracený patnáctce není jen tak. Další překonání ohradníku s pomocí padlýho kmene, občerstvovačka a sedmička, kde dorážíme nějakýho Maďara. Kůň nám utíká, tak s budapeštským závodníkem zůstáváme sami na náročnou dohledávku K8. Mapu mapoval Cesare Tarabocchia, nebo spíš jeho pes – možná znáte jeho originální mapu Krajna Vas. Naštěstí se tu pracovalo na kvalitních podkladech, co se reliéfu týče, ale porosty je lepší pro jistotu ignorovat. To se našemu visegrádskému duu nedaří právě u K8, kde vytrvale interpretujeme hustý křoví pod námi jako ony zelený fleky a stojí to možná 4 minuty. Podobnou chybku vyseknu i na K9, kde to chtělo od posledního jistýho místa (vidlice zídek) jít přísně na buzolu na lampion a nesnažit se lovit žlutý fleky nad ním. „Není nad čím plesat, začínáme česat“, vymýšlím docela dobrý rým přímo na trati. Tyhle dvě mrchy mi dávaj skoro deset minut navrch a mě je jasné, že tu budu ještě dlouho. Deset, jedenáct, dvanáct, raději opatrně. Třináctku nechápu doteď, podle mě měla být v prostoru velkého polomu, do kterého se mi tak nechtělo, že jsem ho obíhal, až jsem na ní narazil. Občerstvovačka, svačina, cukr a vzhůru na patnáctku – jdu na pohodu obíhačkou po pěšinách a přijde mi to tak dobré. Šestnáctku nahoru – tam radím už třetí závodnici dneska. Je to docela peklo, najít se na té jejich desítce, když běžíte s patnáctkou – u toho prvního chudáka to vlastně ani nešlo, páč byl mimo (svojí) mapu. Tak jsem mu jen píchnul prstem mimo ní, s tím na které cestě se objeví. A všichni tři byli docela brutálně daleko od svých kontrol. No nic. Osmnáctku jdu defenzivně spodem, až si to vyčítám, když k ní musím stoupat, ale asi to bylo lepší. Závěr je pak stejně jako den předtím po cestách, zaplaťpánbůh za to. Snad jen K21 je mírně jinde, než bych jí čekal a trochu mě vystraší vyplašenej kolouch, takový mrně, že se bojím, aby na mě nezavolalo maminku. Vrstevnicovka na K22, cestovka na K23 a přes louky do cíle – to se ještě mrcasím okolo plotů a dost na poslední chvíli si všímám, že kontrol je 25, a že je nutný ještě navštívit předsběrku. No, to by bylo dobrý, po dvou a půl hodinách na trati to píchnout. Nakonec to pod 150 minut nestlačím, 150:41, ražení OK, křeče nepřišly. Otočím do sebe půllitr vody a asi dvacet minut nejsem schopnej se hnout a přemýšlím, jestli jsem to neměl víc nakopnout, že bych tam byl kratší dobu. Fakt mi není jasný, jak večer poběžím sprint. Dokoukám závod (výsledkymezičasy) se strhujícím finišem: Schgaguler nakonec těsně na starýho Mamlejeva nestačí, ale jdou to chlapci za pěkných 91′. Uršula v holkách nemá konkurenci a moc hezky běží. Trochu se vzpamatovávám díky kelímkáči – že je za 2 ee tolik nevadí, jako to, že je to třetinka:( a jdu se podívat na výsledkovou televizi.. No, vpravdě si musím chvíli počkat, než se elita odroluje dolů, až ke mně, už to bude, 39. nějakej frajer 149:58 a pak už jen písmenka. NP, MP, FI. Já jsem taky FI. Nojo, 150 minut byl vlastně limit, do háje! Takže špatná taktika, měl jsem ještě zadat kritérium „vejít se do časového limitu“. Byli jste někdy DISKlim? A to ani Cholera se svými 225 minutami na klasice v Jablonci? No, všechno je jednou poprvé. Jedu na oběd ke Smrdělovi, natankovat ve Slovinsku do plné a večer na sprint.

Sprint má 3,9 km a doteď nevím, jestli nejkratším postupem nebo vzdušnou čarou. Sprint byl dost nezajímavej – zajímavý bylo jen bajkerský pojetí tratí – chybějící popisy, kódy přímo v mapě, upřesňující tečka umístění kontroly, která leckde znemožňovala dočíst celou situaci v kolečku, a v neposlední řadě výměna mapy prostým otočením mapníku. Jinak to bylo k uzoufání jednoduchý – pravda, udělal jsem chybu na čtyřku, když jsem naběhnul na jiný roh lesa, to jsou ty moje sprinty bez buzoly, no. Devítku jsem šel zleva, šestnáctku zprava a dvaadvacítku zprava (blbě). No zkrátka, další sprint vcelku o ničem (výsledky, mezičasy).

p1100643 p1100644

Tak teď ještě MČR Š+D a je po sezoně…

Pittsburgh a Uherský Brod

Pittsburgh, to je vám zajímavý město. Ono to vlastně vůbec není obrovský, ale po vzoru New Yorku si řekli, že si ty baráky taky vyženou do výšky, jakkoli to není potřeba a o pár bloků dál je zástavba už řídká. Když místním zmíníte, že půlka Čechů o Pittsburghu neví nic a 90% z té druhé půlky zná jen Penguins, tak se strašně smějou a kroutí hlavou. Je totiž léto a to nejvíc jedou Pirates (baseball) a Steelers (americký fotbalisti). No, podle všeho to není otázka jenom letní přestávky. Pojďme ale ke sportu aktivnímu. Pro výběh jsem si zvolil prostor, co na Google maps vypadá jako park s remízky, moje představa přitom byla taková hostivařská. Ve skutečnosti ten les vypadal asi takhle:

pittsburgh

a ty loučky tvořily golfový hřiště, kde na začátku 90.let hráli Džegr se Stračenou golf v světle modrých džínách a bílm triku. Taky si na ty fotky vzpomínáte?
jagr_straka

Takže jsem to po půlhodině pobíhání po prosluněných golfový hřištích stočil na dráhu místního univerzitního stadionu a odběhl si nějaké úseky. To neříkám, že bych machroval, ale abych podpořil Klimíka v dalším výkonnostním vzestupu:)

cmu-stadion

Proč píšu: klasické kulisy, letištní hala, pár desítek minut čekání a tedy čas na vzpomenutí na další úsek jarní sezony, tentokrát sprintový mistrák.

kvaltovani

V tom nabitém jaru jsem si dokázal představit lepší destinaci na sprintový víkend než je UhBrod, o kterém jsem nevěděl nic. Teda kromě toho loňského střeleckého incidentu a skutečnosti, že v každé vesnici v okolí má moje žena (a tedy i já) nějaké příbuzné. Protože cestu po D1 jsem toho léta již absolvoval, zadal jsem UhBrod do idosu a s překvapením zjistil, že tam dokonce jede z Libně přímý vlak. Bylo rozhodnuto. Cholera sice mrčel, protože vlakem on přece nepojede, bylo to drahý jako pes, ale já jsem alespoň mohl využít ty 4 hodiny k učení na nějakou ze zkoušek. Kdybych se hodně snažil, asi bych si i vzpomněl na jakou, ale já jsem línej se teď snažit. To víte, Amerika. No a Ch. nakonec místo v autě sehnal u Kotlářů, prostáli si D1 a část posádky svůj start nestihla.

Já jsem byl na poloprázdném shromaždišti času dost, takže jsem mohl třeba pozvat dceru eliťáka, čekajícího v karanténě, na kávičku. Slovy jedné politické mrtvoly: „Kdo z vás to má?“ :) Eliťáci odběhli, to shrnu krátce: Klimík předposlední místo nevybojoval, hodně se diskalo (bacha na kódy!) a taky jsou tam švábi.

Spousta lidí na tratě mrčela, že jsou jednoduchý, Mráz zase třeba odhadl celou koncepci vedení tratí, Dann Wolf třeba naznačoval, že švábi by měly sloužit k postavení zásadnější, než jen levopravé volby. To ale říkal až po ME, aby předem nic nevykecal, že. Do historie se ale tohle MČR zapíše asi revolučním zákresem švábů. Nepřekonatelný plot a vedle toho ještě fialová čára, to je 0,4 + 0,7 = 1,1 mm dvoubarevné bariéry a to už se jen tak přehlédnout nedá. Krátce k mému závodu: MAPA (s postupy Sosáka).

V posledním koridoru si v hlavě maluju, jak bude vypadat okolí startu, což se vyplácí, když u startovního lampionu řežu ostře doleva. So far, so good. Ze dvou rovnocenných volím variantu přes zahradu, která se prodlužuje nepřekonáváním překonatelného zábradlí, spodem to bylo asi o něco pomalejší. Nezapomenout orazit dvojku, trojka zprava a čas studovat dál. Klikatou variantu na 4ku sice vidím, ale přijde mi moc pomalá (nebyla), tak to jdu zprava a nakupuju tam asi ??‘. Pětku horem (trefa!), šestku hlavně najít uprostřed zaparkovaných aut, která znepřehledňují situaci. Na sedmičku jdu zleva a před technickou a švábovitou pasáží se naskytuje zbytečně velký prostor ke studiu. Takže si následujících pět postupů našlukuju, což mi stejně nezabrání při odběhu z osmičky zazmatkovat: pamatuju si devítka zleva, ale kam mám od kontroly odbíhat? U dvanáctky ještě doublecheck, než skočím mezi kytičky (privát to není, zajímavý). No a na třináctce, kterou jdu správně spodem mám sedm a půl minuty, což je doba, kterou nám trvá odběhnout ve Stromovce dvoukilák, takže se přestávám cítit komfortně. Dost k tomu přispívá taky fakt, že se trať obrací a jdeme do kopce, stejně tak i dlouhý a ne úplně záživný postup na patnáctku. Pak už jen pár krátkých a z velké části nicneřešících postupů (vyhnout se schodům!), volba na před(před)sběrku do parku za hradbami a cíl. No, pěkné. Ještě na třináctce jsem držel stejný čas s Cholerou, pak jsem zvolnil. Dvoukiláky na sprint nestačí. Večeře v picérii, lokální pivo Kounic (fotku doplním později) a přesun do tělocvičny. V neděli jsou na programu spintové štafety!

To máte asi tak. Když se na světlo světa dostala informace, že budu stavět sprintovky na ME, neodpustil si Flaška rýpnutí, jak může takovou disciplínu stavět někdo, kdo to nikdy neběžel. Vcelku snadno, říkal jsem a přidal paralelu s dlouhou tratí, kterou jsem vlastně taky nikdy neběžel – tuším, že svoje nejdelší lampiony jsem absolvoval za nějakých 135 minut. Problém jsem měl spíš s tím, jak může stavět tu disciplínu někdo, kdo ji nikdy neviděl:)

Na MS obvykle necestuju, MČR14 jsem nekoukal, protože SCP oblasťák a ranking, MČR15 daleko, no a teď už na podobné výmluvy nebyl prostor. Ke všemu jsme se jako DOB nominovali:D Podle nominačního klíče figurovalo DOB jako 8.náhradník (pozici vyběhli Miki, Cholera, Dita a Lenka, tedy tři veteráni a Polák;) a jak Ch. předpokládal, moc lidí pod čarou s účastí počítat nebude a tak se třeba dostaneme. A taky, že jo. Protože s tím ale nepočítal Miki, tak jsem se do soupisky dostal já, místo Lenky měla běžet Věrka, kterou v týdnu před závody na poslední chvíli nahradila Barča – veteránská medailistka z téhle disciplíny před dvěma roky, jenže ty mladý gazely prostě běhaj jinak:) Šli jsme si to užít a já hlavně osahat, co to znamená, běžet sprintovky. Já to tu popíšu spíš závodnicky, beztak se k tomuhle závodu budu ještě vracet ve své knize „Těžba bahna a evropských medailí v Bruntáli“.

Pořadatelé to vcelku vtipně vymysleli, s centrem na sídlištním náměstíčku a karanténou v kinosále, kde každý při příchodu vymyslel vtipnou hlášku: „Co hrajou?“. Když jsem to slyšel podvacátý, už mi to vtipný nepřišlo. Jen škoda, že třeba nepustili přenos z některých předchozích ročníků:) Ale ostatním to asi škoda nepřišla, potřebovali se soustředit na výkon, a tak tam rotovali za kinem nahoru a dolů, tam a zpátky. My jsme se výsledkově pohybovali takto:
Takže jsem karanténu opouštěl jako jeden z posledních. Vlastně ale podle očekávání, s cílem doběhnout PHK3, startující lehce přede mnou. To jsem splnil už u startovního lampionu, pak mi přejel Mráz po zádech (SJC běželo v sestavě Honza Mrázek, Marian Davidík a dvě dorostenky) a mohl jsem si jít sólo závod. Kontakt se až do konce nekonal. První kontroly ve školním areálu (k čemuž se ještě vrátím), kde jsem v mapě viděl průchod tam, kde žádný nebyl, divný. A pak už sídliště, Vlastně dost monotonní závod, kde jsem na druhém dlouhém postupu asi taky nezvolil ideálně. Nevim, já jsem si ještě rozbor nedělal, tratě pro ME byly tou dobou dofinalizovaný. V závěru jsem se ještě zvolil jako jediný z celého startovního pole postup z divácký mírně zleva, pročež Cholera křičel: „Kam běžíš?“, což bylo zbytečný, páč to bylo srovnatelný, pak ještě šestnáctka zprava (blbě) no a celkově už jsem to nějak doběhl. Vlastně se tu dost kloužu po povrchu, jenže o sportovní výkon tu moc nešlo a teoreticky si to rozeberu jindy:)
Tracking finišmanů najdete tady, já jsem vcelku pochopitelně běžel bez podprsenky.

Uploadováno s milostivým svolením půlhodinové wifi na letišti JFK v New Yorku.

Praha – Brno. Jaro 16 – část 2.

Moje tour po evropských letištích pokračuje zastávkou ve Frankfurtu, tak máme čas podívat se na další várku o-zážitků, tentokrát z víkendu v druhé půlce dubna.

Přebor Prahy na middlu
..pořádali Stavaři a pro mě to byl (po hradeckých štafetách a hodkovickém mýdlu a sprintu) už čtvrtý závod v sezoně, kde mapu ohraničovala dálnice. Tentokrát to byla ta Strakonická, páč se běželo na Jílovišti. A middle to byl pěkný – byl na 30 minut vítěze, oproti obavám se nešlo do neběhatelných svahů nad Berounkou a já to navíc podpořil slušným výkonem. Na pětce jsem totiž (skoro) doběhl o 2 míny Ondru Pospíšila (ale nedoběhl), nicméně jsem se dost urychlil a definitivně ho ztratil, když jsem na třináctce zariskoval a zůstal viset nad kontrolou v ostružinách. Závěr jsem ještě vyšperkoval chybou na sběrku, kterou jsem po vyběhnutí ze světle zelené hledal na vedlejším rozcestí. Stane se, no. Ondra byl nakonec disk, když v hluché pasáži kolem 17.kontroly orazil jinou.
Mapu si vystavil dobře běžící Báša, se kterým se teď na jaře opět tak trochu přetahujeme, jakkoli to některým jeho vrstevnicím připadá nedůstojné: „Vždyť už má svůj věk!“, na což jsem reagoval schovívavě: „Já vím, ale on to neví.“ A to je dobře.

ČPŠ Brnooo
Hned den nato jsem upaloval po dé jedničce do Brna na štafety. Néé teda, že by terén sliboval nějaký extra zážitek, ale uvědomovali jsme si platnost moudra „důležitý jsou body a je jedno jak!“. Popravdě, kdo měl nějaká očekávání, mohl být zklamán. Já jsem je neměl, tak jsem to prostě odběhl. Jihomoravské pojetí porostů nechápu, i když spíš se přikláním k verzi, že zmapovat ani nejdou. Bohužel, stavitelé si to nemyslí, takže se občas nějaké porostové kontroly dopustí a to pro mě nekončívá dobře. I když tentokrát to tak strašné nebylo – na svém druhém úseku jsem zaváhal v oblasti šesté kontroly, a to jsem měl ještě štěstí, že jsem měl vývrat SV od kontroly, kterou měl třeba Standa Mokrý.
Proč druhý úsek? Přišel pokyn od Mikiho kouče, ať si zkusí finišovat, proto jsme šli Ch-já-Miki, a mě teda určitě sedí druhej úsek víc než třetí. Na té šestce mě tedy seběhl Popkorn (PGP A:) a spolu jsme to doklepali do cíle. Za zmínku stojí, že jsem udolal dvě místa v závěrečném pytlíku, což nemívám ve zvyku. Došlo k tomu tak, že postup na volbu na diváckou jsem šel na okolo – stálo mě to cca 7s, ale měl jsem namapovaný konec a odpočinuté nohy. Ale celkově, závod to byl podivný, na zaplacení vkladů jsme si museli půjčit od Léni Mechlový (díky!), na shromaždišti jsem skoro nikoho neznal, průměrná teplota nepřesáhla pět stupňů a místy poletoval sníh.
Nakonec 11. místo, bodů jako maku a tímpádem možnost vypustit ZBM štafetový víkend na podzim.

Příště se podíváme na sprintové dvojmistrovství:)

Dopisy z cest. Jaro 16 – část 1.

Dneska končí asi nejhektičtější pololetí v mým životě a tak trochu paradoxně přesně v opačném duchu. Sedím už asi hodinu a půl ve frontě na přebookování mého zrušeného letu do Států, a tak se, trochu nečekaně, naskytuje příležitost se ohlédnout za uplynulou půlsezonou. Asi to budu psát na etapy, jinak hrozí, že to bude TL;DR, jak dneska píšou mladí, ke kterým zdá se už definitivně nepatřím :)

Středobodem mojí jarní sezony 2016 byl pochopitelně 21.květen a závod sprintových štafet na ME, který jsem stavěl a který si zaslouží svůj vlastní článek (anebo pět). I tak se našel čas něco odběhnout – a sice v minimálním počtu tak, abych se prodral do dvoustovky kvůli MČR middle a pomohl DOB získat dost bodů v ČPŠ pro MČR štafet.

Na pomoc si beru ORIS, protože z hlavy bych už to dost možná nevylovil.

ČPŠ PHK
Na první štafety jedeme uprostřed dne plného uklízení našeho nového bytu, já i Terka jdeme třetí úsek a v době hromadného startu prvních úseků teprve vyrážíme autem z Prahe. Terén je hradecký a přiléhá k dálnici, takže snažení prvních úseků vidíme při cestě na závody naživo :) Kluci jdou dobře, což vím ale jen z doslechu, protože OK99 opět uplatňuje svůj náhled na štafety, kdy „závěrečny pytlík“ obsahuje víc jak půlku trati. Dostal jsem předáno na 9.místě, takže až za Betem a Ňufem, ale třeba před Mrázem. Cíl jasný, ztratit co nejméně pozic. Nakonec jsem těch 10km běžel 59 minut, což považuju za úspěch, i vzhledem k tomu, že jsem celou druhou půlku běžel sám. Poté, co mě (nadvakrát;) předběhl Ondra Semík, jsem už nikoho nepotkal. Výsledkem tedy 16. místo a vcelku slušný bodový vstup do sezony. Obskurností dne volím zbořenou oplocenku, která sestávala jen z drátů v trávě, které naši štafetu poslaly celkem pětkrát k zemi:) – jednou to prý Miki ustál. Navečer jsem si ještě prodloužil odsezením semináře er dvojku, abych mohl příští rok stavět béčka, která byla vzápětí na jih Čech přidělena.
Výsledky tady a mapu naskenoval třeba Pája Kubát.

Dvojzávod Ještědský – middle a sprint
Tenhle závod se do mého kalendáře dostal už podruhé za sebou, tentokrát pořádala liberecká Slávie. A bylo to o level nižší zážitek než loni v Jablonci. Middle v pěkném terénu, i docela pěkně postavenej, ale jedna kontrola totálně na náhodu a délka na 37 minut ještědského vítěze moc nepotěšily, stejně tak dost nepředpisovej tisk trati, která se mi za běhu ztrácela. Pak jsme si střihli výlet na Frýdštejn  (doporučuju!) a odpo sprint v Hodkovicích. Ten mě zklamal ještě víc než middle – strašlivě jednotvárnej, s řetízkem postupů bez volby (7 – 10, proboha proč?) a to jsem se ještě nenechal jako jeden z mála nachytat na zrádný plůtek u dvojky. Ale pro potřeby rankingu důležitej den – osmička ze sprintu byla dobrý stavební kámen.
Mapy má nascanovaný Honza Mrázek middle a sprint.

ZČ majstšaft vo šprintě
No a pak jsme si ještě jednou po cestě z ČB do Prahy zajeli přes Plzueeň, abychom si zasprintovali – mapa a trať od Aleše Hejny, na to jsem se těšil. Jenže začátek byl trochu nedomyšlenej – bylo vidět z cesty na start na první kontroly a to trochu zjednodušovalo situaci. Naopak postupy přímo přes shromaždiště nic neusnadnily, dostaly totiž závodníky ještě víc pod tlak a tam jsem nejvíc ztratil. Postup 5-6 jsem vymyslel přes areál východně od pětky s přeběhem skrz startovní lampion a pak jsem ani v závěru neodhalil variantu podchodem. Hodně se mi líbily i postupy přes „údolí“, takové obíhačky na sprintu nebývají obvyklé. Mapu si prohlédněte třeba u vítězného Matěje Kamenického.

P.S.: V té frontě jsem dneska čekal 3,5 hodiny, druhý pokus o cestu do USA se koná zítra:) Teď na hotelu ve Vídni dopisuju tenhle článek a zítra někde nad Atlantikem napíšu další:)

Jak nám sebrali Lajtnovice

aneb Filipika a vyplakání v jednom :)

Ten předsilvestrovskej přeběh z Krumlova přes Kleť a Kluk do Litvínovic jsem šel letos/loni (no prostě minulý týden) počtvrté. Všechny ročníky, které jsem do té doby zažil, byly vcelku podobné – lauf, co vzniknul snad jako hospodská sázka, se shromaždištěm ve vesnickém sále, vtipnou cenou pro posledního, bohatou tombolou (jednou jsem vyhrál dvě kila sádla i s kůží, jindy vepřová žebra) a neznačenou trasou: „Jde se skoro furt po zelený a pak po panelce do Šindláků a po silnici do Lajtnovic.“.

Roztomilý byl neexistující přihláškový systém (prostě na místě dáš stovku, řekneš svoje jméno a jdeš), o absentujícím webu ani nemluvě, příjemně sociální bývalo skládání závodníků do aut pro odvoz na start i samotný startovní rituál, kdy i v letech, kdy počet závodníků převýšil stovku, se před startem udělalo kolečko, kde se všichni chytili kolem ramen. Odvážný kameraman pak vždycky snímal první stovky metrů závodu vsedě z otevřeného kufru otřískaného Fordu Sierra.

A konstantou byl i můj výkon – výšvih nahoru za 42′, přeběh Křemežského potoka za 68′ a vždycky vcelku důstojné doběhnutí závodu někde mezi 152 a 161 minutama.

A i když už před pár lety pořadatelé zkoušeli prosadit krkolomný a ne-moc-kůl název KleKluLi, závodu se dál říkalo prostě Lajtnovice a všechny ty nahoře vyjmenované atributy se víceméně neměnily. Jenže letos to bylo celé jinak – zůstala snad jen trasa – a vlastně i ta ne tak docela.

  • Mailové přihlášky předem se tvářily jako krok vpřed, ovšem opak byl pravdou. Předem přihlášení čekali čtvrthodinovou frontu na startovní čísla a zaplacení, zatímco u stolečku na dohlášky bylo volno. Rozdíl třiceti korun za nestání ve frontě se tedy vyplatil.
  • Novinkou byly i autobusy na start, ovšem s odjezdem už hodinu před startem, aby se všechno stihlo. Takže se v ČK na startu okounělo víc než půl hodiny. Proč?
  • Novinkou bylo předsunutí občerstvovačky před Kluk, což byl nejen pro mě krok vzad – s plným bříškem do kopce to není nic moc. Zvláštní byly „polooficiální občerstvovačky“ někde v meziprostoru, které občas přišly vhod, ale víc by se hodilo, kdyby o nich člověk věděl předem.
  • Další novinkou byla trasa – ta byla sice oranžovými šipkami značená už v předchozích letech, ale pořád si zachovávala ten sympatický seběhový úsek z Kletě na spodní stanici lanovky, kde bylo dovoleno běžet „kudykoli“. Letos se „kudykoli“ vyznačilo po předem dané cestě, čímž závod ztratil trochu svého kouzla a specifika. Nemluvě o tom, že obtížné přeskakování pomalu cupitajících atletů na úzké pěšině tenhle úsek otrávilo ještě o trochu víc.
  • Novinkou byla i možnost běžet to jako dvoučlennou štafetu, což jsme uvítali. Přecejn naše krátkonohá děvčata nejsou stavěná na 27 km, a když nabídli možnost, že rozbíhač smí doběhnout a být hodnocen i jako jednotlivec, bylo jasno. Škoda jen, že jasno v tom neměli pořadatelé, a tak někteří rozbíhači běželi se štafetovým číslem naprosto stejným jako druhý úsek, což pak dělalo problém cílové fotobuňce, jiní zase běželi s číslem pro jednotlivce a pak nebylo možné zase uhlídat, jestli teda předává druhému úseku ten správný rozbíhač. Navíc se nekoná poučení pro příště – pořadatelé už avizovalo, že štafetový závod bude pro příště s dokončením celé trati nekompatibilní.
  • Závod byl řazený do Jihočeského běžeckého poháru, což je jakýsi žebříček různých hladkých závodů, jejichž pořadatelé asi dostatečně zaplatí. Body tam lze získat běháním i pitím piva. Takže Terka měla o důvod víc se zase smát jihočeské posedlosti žebříčky a vyhlášeními vítězů. Každopádně za následek to mělo účast víc než dvěstě lidí – takže došla startovní čísla a obhájce vítězství Flaška běžel například s X28kou, ale došly i poukázky na pozávodní občerstvení a sprchu. V tak velkém počtu už byl nemyslitelný i předzávodní objímací rituál, což tak nějak symbolizovalo přerod někdejších fajnových svérázných Lajtnovic v amorfní běhejkomovou Klekluli.

No a výkony? Díky ideálním podmínkám padnul nejen rekord, ale i hranice dvou hodin. Klobouček. Favorit Vítek Pavlišta nevyhrál, protože se, alespoň, co se po závodě proslýchalo, na „nedostatečně značené“ trati několikrát ztratil. To jsou vážně atleti takový gumy, že dokud nemají plůtkama vyznačenej koridor, tak je to „nedostatečný“? Flaška za konstantních 125 a kousek. No a já jsem i díky zklamání ze všeho výše uvedeného jsem závod dost nedůstojně dopajdal za 163 minut. Aspoň jsem zjistil, že bez tréninku to fakt nejde a že „když mě to nebaví, tak nezaběhnu“ se neomezuje jen na závody lampionový.

Závodnické nadšení ve své hmotné podobě. Zdroj: paklfoto.rajce.net

Závodnické nadšení ve své hmotné podobě. Zdroj: paklfoto.rajce.net

 

P.S.: A podtitul Nejtěžší krosový závod na jihu Čech? Asi těžko. Jen namátkou Horský maraton Sviny-Hojná Voda, Silva Nortica, padesátka Českou Kanadou… A to ty krosy vlastně ani moc neznám, Flaška doplní v komentářích.

OBskurnosti: Večerník

aneb Kam až se dá zajít při tvorbě zajímavého závodu pro zimní ligu, z dílny Fandy Paška.

Večerník Praha není rozhodně žádná novinka nebo objev – jenže zúčastnit se mi poprvé povedlo až loni. Už předloni jsem byl sice přihlášen, ale po litru vína jsem si nepřipadal, že bych byl schopen závod absolvovat. No a loni v blázinci to sice bylo pěkný, ale po doběhu jsem Fandovi říkal, že to teda bylo docela lehký. Letos cestou na shromaždiště v pražské Stromovce jsem si na to vzpomněl. Možná jsem měl tehdy radši pomlčet, napadlo mě. Tak jako už asi potřetí se už nestartuje hromadně (300 přihlášených je docela peklo:), ale na krabičku – takže převléct a kdo je ready, jde na trať. „Už někdo běžel?“, zajímal jsem se v čase asi -10, když už jsem byl připravenej. „Startovalo už asi 20 lidí, ale nikdo ještě neběžel..“, dostalo se mi jen zdánlivě rozporné odpovědi doprovozené pokývnutím směrem k blízké lampě, kde asi dvacítka mudrlantů s čelovkama dlouze studovala átrojkový mapy. Vzpomněl jsem si na Sněhuláka před dvěma lety v Třeboni, kde jsem místo mudrování o to víc běhal a taktika to byla vítězná. S myšlenkou „Na mě si Fanda nepřijde“, jsem odstartoval, sebral mapu, zalapal po dechu a asi po minutovým váhání se rozběhl. Ta mapa vypadala takhle.

Uznávám, že pro ty, kdož byli v pražské Stromovce poprvé, to bylo neřešitelné. Já jsem tam už třikrát běžel, z toho jednou za světla a jednou s mapou, takže vzdát to nebylo na místě. Že je asi 10 kontrol falešných (neodpovídaly popisu), byl menší problém. Víc mi vadilo, že to je volný pořadí, a tak vlastně „není kde začít“. Tu minutu na startu jsem chtěl věnovat tomu, že najdu, kam pasuje dílek se startem(=cílem), jenže jsem ho po minutě ani nenašel, natož abych věděl, kam ho umístit. Tak jsem se rozběhl na tušáka hledat K50, která byla na pevně umístěném dílku. To se vcelku brzy zadařilo. Odtud jsem pak postupoval systematicky, dohledáváním dalších dílků směrem Západ (falešná 53ka), 51 a na SV (nic, tušil jsem tam 49ku, ale špatně) a falešná 38ka. Dílky navštívené jsem propichoval rohem buzoly, abych se vyznal, anóbrž za chybějící kontrolu byla diskvalifikace. Dál byla další falešná 35ka, ale našel jsem si dílek s okrajem mapy (53) a při odběhu z ní jsem si všiml i 52ky. Zpátky přes řeku a postupujme na západ. Našel jsem si 54ku, pak 56ka. Zjistil jsem, že mi tam pasuje i 55ka, takže zpět – snad jen škoda, že ji dohledávám u jiného křoví. Dál za rameno řeky na falešnou 49ku – sakra. Pak 58 a 59 a podél trati na 57. Dál zjišťuju, že 37 je falešná. Razím znovu 51, protože si nejsem jistej, jestli jsem ji nevyhodnotil jako falešnou. Moc nevím, kde přesně jsou ty tůně, ale vydávám se od 51 na jih a náhodou nasvítím 48ku. Zorientuju se a jedu 47, 44, 45, 43, 42, 41 a začíná mi docházet, že blízký kódy budou blízko sebe – zkrátka po asi 50 minutách začínám cítit, že jsem to pochopil. To je pak snadný – takže jedu 40, 39, 38, 37. Pak se ujišťuju, že 36 už je daleko, a podle železničního mostu najdu 31 a zahajuju novou postupku 31, 32, 33, 34, 35 a 36. Propichování navštívených dílků jsem zanechal asi v polovině, takže si nejsem moc jistej, co mi chybí. Proto zastavuju na dvě minuty pod lampou – kromě 46ky, o které jsem věděl, překvapivě i 49ka. Popravdě moc netuším, kde to může být, takže teprve až když pochopím, že k oběma dílkům patří východní okraj mapy, je (zčásti) vyhráno. 49ku nacházím nadohled od 50ky, kde jsem začínal a 46ka by měla být hned vedle. No není, je tam mezitím ještě jeden dílek, což mě mate a dohledávám ji až po pětiminutovém pátrání mimo mapu. Při odběhu z ní navíc poznávám křoví, kde jsem před startem čůral, což mě zachraňuje v dohledávání cíle, o jehož přesné poloze jsem pořád neměl jasno. 85 minut práce. Výsledky a kontroly v poskládané mapě.

Po doběhu se mě ptá Cholera, kolik teda mám jako kontrol, že všechno to teda jako určitě nešlo, tak se ještě u vyčítání ujišťuju, že jsem to zvládl a kejvu, že to teda všechno mám. Ztráta 20 minut na vedoucí duo Kuba Vlášek – Alda Balcar, kteří šli spolu, je akceptovatelná. Přecejen, nejvíc mě vytáčelo, když jsem se chtěl podívat na mapu a nemohl jsem najít dílek, na kterým jsem, o kterým jsem přitom před dvěma minutama věděl, že tam je a kam patří. Tohle by se ve dvojici snadno eliminovalo, nehledě na rychlejší skládání tohoto puzzlete. Jenže radost z toho, že jsem se s tím dokázal vypořádat sám, byla přednější než konečné umístění. No a příští rok (snad) zas!

Jak jsem zapomněl pozvat konkurenci

„Zvykli jste si na týdenní takt mezi závody v zimním období? V trendu můžete pokračovat. V sobotu 12.12. pořádá Libor Janda (OPI) na Živci noční orienťák smíšených dvojic.“
Takhle nějak měla znít pozvánka, kterou jsem se chystal pověsit na web někdy mezi sobotou po 2.Sněhuláku a bezprostředně následující nedělí, kdy končil příjem přihlášek. No, vzpomněl jsem si na to až v pondělí, tak jsem nás jen rychle přihlásil a žádnou propagaci nedělal, anóbrž propagovat akci po skončení termínu přihlášek jest službou medvědí. Nám, příležitostně na jihu studujícím, se závod v Písku hodil jako přestávka při cestě do Prahy, navíc jsme poprvé v historii píseckých závodů směli přijet na Živec přímo odspoda bez nutnosti objíždět půlku hor. Pravda, jestli na doplňkové tabulce k zákazu bylo napsáno „mimo držitele vyjímek OPI“, jsem neštudoval. Beztak řídila Terezka a ta má bodů dost.

Protože Libor je víc outdoorista než orienťák, varoval jsem Terezku, že to bude takový víc EPO, než jsme zvyklí, ale mapa byla přesná a kontroly, kde mají být, takže co víc chtít. Scorelauf na 90 minut sliboval parádní proběhnutí, dokonce jsem si tentokrát i zapnul stopky na startu – škoda jen, že si startér nekoordinoval čas s krabičkami a tak místo 1:57 po limitu jsme měli ve výsledcích 2:01 po limitu, ale to moc nevadilo. Stejně ty nočáky tak nějak ztratily kouzlo, když už běháme se světlama, který udělaj z noci den – tatík nám půjčil svého Fénixe a já mám už od léta výborného Lucifera. Konec komerční přestávky.

Po startu jsme se shodli, že zkraje budem sbírat všechno, protože „to není nereálný“. Takže jsme zkraje sbírali nesmyslné jednobodovky v okolí startu a pak se pro jednu kontrolu vraceli 4 vrstevnice, no a co. Co bylo příjemný – nikdo se nevydal naším směrem a rychle přeběhli do druhé části mapy (Hromová jedle), takže jsme první bludičky potkali až po dvaceti minutách. Někdy okolo času 50 jsme vynechali první kontrolu, ale protože nám to šlo od ruky, rozhodli jsme se (špatně) pro ní v dalším průběhu vrátit. Následoval pak výlez nahoru zpět pod Jarník, kde jsme se vynechali poslední tři kontroly a i tak se zpožděním mazali k cíli. Teprve tam nám došlo, že jsme ty tři kousky ještě měli vzít, bodově by nám kompenzovaly 7 minut přesčasu a to bychom je zvládli tak v polovičním čase. Navíc bychom přinesli v čipu všechny kontroly a kdo z vás to má? No nic.

va_nocni

S-13-1-2-15-10-11-8-14-7-17-24-18-3-20-22-27-31-32-25-21-35-28-34-33-16-26-30-29-36-19-23-9-6-C

Konkurence moc nebyla – v ORISu se o akci dočetla jen jedna dvojice z Říčan a miniTryskáč, který ale závod pojal jako test partnerského vztahu spíš než honbu za co největším počtem terčíků.
Potěšil dobrý odhad stavitele, kolik se toho asi tak dá za 90 minut sebrat, i vcelku rychlé vyhlášení a cena za první místo. Ano, vyhráli jsme.

pernikova_nemovitost Perníková nemovitost

Další ročník „bude, pokud ho někdo připraví“, což jsme všichni pochopili jen jako žádost pořadatele o uznání, které jsme mu dopřáli, takže se toho Libor zase zhostí. Tak to veďte v patrnosti, kdybych zapomněl a příště do Písku na předvánoční nočák dorazme v hojnějším počtu.

P.S.: Ten článek mám napsanej už tejden, ale nějak jsem se nedokopal ke scanu mapy. Takže až teď. 

Dlouhý článek o krátké sezoně

Tak jo. Když může Horčičková a Kamenický, co bych nemohl já. Jenom předesílám – v článku nebude nic o zraněních, neboť ta se mi vyhnula (kdo moc nesportuje, eliminuje riziko zranění), ani překvapivé oslňující výsledky, neboť ty se mi také vyhnuly (kdo moc nesportuje, eliminuje riziko kvalitních výsledků).

Zajímavý je, že jsem odběhnul přesně potřebných 10 závodů do ranku (počítat můžete níže se mnou), dál šest závodů štafet a sedm závodů jsem pořádal. Kde jsou ty časy, kdy těch rankingových zářezů bylo pětatřicet. No, moc těším, až dodělám školu (nebo dvě) a víkendy budu moc taky věnovat něčemu zábavnějšímu než učení.

Listopad

Tréninkovej rok začíná HROBem. Šel jsem se Simčou pod názvem Těžko něco vymyslíme, ale sobotní free-order jsme vymysleli geniálně, takže jsme doběhli šestí, když jsme v druhé části trati úspěšně předběhli Zhalyho s Romčou; za námi byli třeba i Kamenda s Denisou. No tak vidíte, oslnivý výsledek hned zkraje:) Natěšení jsme vstupovali do druhého dne, kde dlouhej postup na jedničku a jeho volba zprava znamenala ztrátu 7 minut, pořadí, iluzí, nálady a sil. Nakonec jsme po 4hodinovém trápení, který zcela podle očekávání přiživil ještě Kobřík na občerstvovačce blbýma kecama, dokončili osmí, ale Simča byla tak znechucená, že letos jsme na HROB nejeli. Pak jsme běželi taky SMIK, kde mi to nějak nevycházelo, kontroly se mi zavíraly před očima a porazila mě i Janička. Závěrem listopadu mě ještě čekal první výlet do Bruntále. Bylo příjemných pět pod nulou, ale v Bruntáli mají takovou teplotní anomálii – dole u mostku bývá tak o pět stupňů míň než nahoře u gymplu. „To je třeba nahoře minus osmnáct, ale tady minus třiadvacet.“ No, tak jsem si něco prohlídl, něco nafotil, teda dokud foťák neusoudil, že v takovýhle kose pracovat nehodlá.

Prosinec

Nic. Stabilně chodím na pondělní TAP tréninky a páteční fotbálky, o víkendu se převážně učím. Před vánoci si loupneme akorát Fandův Večerník Praha, ale popravdě vcelku jednoduchej, až mě to zklamalo. Předsilvestrovskej víkend trávíme v Jizerkách, definitivně se rozhoduju, že si na příští sezonu pořídím vyhřívaný rukavice. Sprint v Jilemnici, kde porážím Mrazáka. Teda porazil bych, kdybych sebral všechny terčíky. Nejspíš.

Leden

Učení, netočení. Ani na ty hory jsme se nedostali, trénuju na služební cestě v Itálii, tam je trochu tepleji.

Únor

Další promrzlý běžkování na Schönebenu, a vítěznej (juch!) Sněhulák u Vlkova na počítačově generovaný mapě. V sevření služebních cest, následuje Francie, ale běžecky nepodnětný okolí hotelu (průmyslová čtvrť) mě posílá jen na jeden výběh (za 14dní), v půlce mě přepadne parádní ceďák, za odměnu se zjevuje dvojitá duha. V mariáš salonu v Alžírský ulici se nehrajou karty, ale kupuju svatební oblek. Po příletu si dávám Mrázovu PZL na sprintový mapě na Chodovci. Šestaosmdesátiletý Ríša Samohýl o prsa poráží Choleru. Poslední únorový víkend přípravou závodů, lístečkujeme Jč přebor na klasice, na Včelné, kde už bylo těch závodů něurekom. A taky jdu na rychlou revizi tatíkový mapy centra ČB. Místy lomíme rukama, jak se mu mohlo povést některé křáky v parku při mapování posunout až o 50 metrů. Nakonec vychytávám ty největší ptákoviny, ale zachovávám osobitý ráz mapaře – mapa je pro běžce ideální – dobře čitelná a v dané rychlosti nikdo žádné disproporce nevnímá.

Březen

..začíná OCAD seminářem. Honza Picek, dělá(l, už zas ne) českou podporu uživatelům OCADu. Bavil jsem se tam se spoustou rozumných a inspirativních mapařů, ale přibližně stejný počet tam byl těch ostatních. Dozvěděl jsem se například, že průběžná aktualizace mapy před závodem (dokreslení oplocenek a pasek) je „nehorázná prasárna“ a zásah do autorského díla. Jaký je váš názor? Ale březen je měsíc Lipice, letos nás jelo dvacet, takže při organizaci jsem mírně zešedivěl. Cholera natankoval benzin místo nafty a i přes četné urgence Fandy Paška jsme nejeli do Terstu. Končí 10. ročník Sněhuláka – na mapě Kokotín vysekávám 20minutovou chybu, která je v souladu s názvem mapy. V Bělči (1) pak začíná rankingová sezona hradeckou dlouhou (za jejíž stavbu by stavitel zasloužil nakopat, nebo aspoň dokopat oběhnout aspoň H21A),  v neděli jdeme štafety, který se nikam nepočítají.

Duben

Velikonoce (škola) a pak pořádání. Nejdřív klasika, která proběhla v pořádku, snad jen jsme moc nezaujali postupem přes vesnici, který měl být jakože zajímavý, překvapivý, cokoli, ale asi jsme ho měli otočit, měl jít spíš do kopce než z kopce. Tak příště. Ne, kecám. Po závodě jsme vyrazili lístečkovat na neděli, protože bylo jasný, že dýl by lístečky v centru naší metropole nevydržely. Teprve když jsme všechno nalístečkovali za 52 minut, mě napadlo, jestli to nebude krátký. Bylo. Pak mi taky spadlo vyčítání (Oorg 11 vs. Windows 7) a řešil se protest. Ale to už víte. Závodím: Štafle u Brna, kde jsem nepochopil porosty, koncepci a proč jsme tam vůbec jeli. Výlet do Jablonce na dvojzávod (2 a 3), parádní middle a docela zajímavej sprint.

Květen

Lešťa poslal mapu E1 Advanty. Tak stavím. Následujou pěkný áčka v Sušici (4 a 5, prosim vás, to nejni žádnej jih Čech, jak si půlka lampionový republiky myslí!), trhání osmičky a na otočku na sprint v Žatci. Promarněná příležitost, dalo se postavit o dooost líp. Škoda. (6)

Červen

Státnice, zkoušky, služebky a MČR middle (7 a 8). Kvartet stavitelů s věkovým průměrem 60 let budil hrůzu, nakonec to tak strašný nebylo, ale tratě MČR by zasloužily víc. Navíc jsem v sobotu běžel dobře až výborně a start ve finále C jsem si zasloužil. Bohužel, je to Déčko. Pro nás netrénující je to krutý, ale spravedlivý. Týden nato rogaining a bezprostředně následující přesun do Itálie a ztrojnásobení objemu kotníků. Nevěřil bych, kdybych nezažil. Bohužel to bylo tak odporný, že nemám ani fotku.

Červenec

Trhání ještě jedný osmičky, pořádání Advanty, kde mě Béďa chválí (na webu, ne na místě). Vyčerpávající pořádání pro 1000 lidí. Uf.

Srpen

Chystáme se nabrat ranking a klid v duši na Rumcajsových promilích, ale ty jsou zrušený, protože je sucho. Místo toho dáváme aspoň Reuter Run, což je děsnej spektakulár, viz Klimíkovy fotky (fotila povětšinou Šája). Závěrečný JIHOR v Trocnově nás nenalákal (odpočinek po zkouškách, příprava svatby, začínající dovolená.

Září

Dovolená a na jejím konci štafle. Sobotní jsem šel dobře, ale pomalu – pravda, kluci to přinesli na 8.fleku, a běhat s Mrázem (ten už se do tohohle článku nominoval potřetí), Baptistem nebo Marianem Dávidíkem by pro mě nebylo ani ve vrcholný formě, natož po 14 dnech ležení u moře. Sprint v Telči se mi moc líbil, přestože se mi nepovedl (9). MČR klasiku neběžím, i kdyby to bylo zadarmo. (Je zadarmo, ne, neběžím.)

P1080579

Říjen

Svatba – to je taky trochu jako pořádání závodů. Rozdíl je v tom, že na závod vydáte rozpis, a komu se ta akce nelíbí, tak nepřijedete. Na svatbě máte spoustu lidí předem daných a teď se snažíte připravit to tak, aby se to všem líbilo. Celkem oříšek. Všechno dobře dopadlo. Během únosu ženicha jsem našel v lese zapomenutou kontrolu. I s SIčkem:) Po svatební noci následoval jedinej můj letošní oblasťák,  10. závod do ranku. Uf.

Novomanzele 2015_10_04 (1 of 2)

Foto Jarda Chroňák

O týden později s manželkou vyrážíme na MČR do Vracova. K tomu se taky musim vyjádřit. Spousta lidí kritizovala úvodní pasáž ve vsi – mně se to moc líbilo, zvýšilo to tempo, zvýšilo to tlak a v lese se pak snáz chybovalo. Jasně, pro vetoše to nebylo úplně to pravý, ale důležitý jsou mistrovský kategorie, a jak pro dospělé, tak pro dorostence je to podle mě ok. V neděli už to byla palba, dokonce i já jsem šel pod 5 minut na mapovej kilák a povedlo se mi přiběhnout na diváckou z hanba startu jako první (i když je pravda, že to byla spíš Dramova zásluha, když ulítl na předdivácký). Jinak teda nevim, proč Radovan cpe televizním divákům, že pět stupňů nad nulou je pro závod ideální teplota. On závod není jen to v lese – já jsem v týhle klendře čtyři a půl hodiny čekal na svůj start a úplně ideální mi to nepřišlo.  Sezona končí tak, jak začala – v Bruntáli. Procházení tratí, připomínkování mapy, zjišťování, že to, co si člověk vymyslí od stolu, jen tak neprojde, atd, atp. Jak to celé dopadne, sledujte 21. května ve 13:30 na ČT sport.

Závěrem bych chtěl poděkovat jednomu kolegovi z Jeseníku, který mě naučil správně skloňovat slovo Bruntál.