víkendové sprinty

Nominován svým novým klubem DOB do sprintové štafety, rozjel jsem se do Brna, kde se konalo nejen mistrovství a veteraniáda sprintových štafet, ale i sprintu. V plánu byla účast na obou zmíněných závodech a také prohlídka města (samozřejmě v neděli po doběhnutí). V pondělí pak Běh vítězství u Ševětína, kam jsem byl pozván Honzou Flašarem (on se vůbec stará o to, abych nevynechal nějaký zajímavý běžecký podnik). A potom ještě odpoledne fotbalový zápas okresního přeboru, kde jsem nastoupil jako pravý záložník a pravý začátečník fotbalového týmu Křemže.

Brno. Zaparkoval jsem podle pokynů pořadatele. Bylo to parkoviště nevalné kvality (vždyť zdarma) a navíc se v jeho sousedství právě konal jakýsi Skokový pohár. Tedy soutěž koní ve skoku přes něco a mimo to zmínění koně soutěžili i v tvorbě hnojiva, což jim šlo skvěle. Dokonce tak dobře, že se později parkoviště nedalo použít k provozování jakékoli jiné činnosti. Přeparkoval jsem.

V centru závodu (základní škole) vybudovali pořadatelé celkem slušné zázemí. Nejlépe jsme spolu s Lenkou hodnotili bufet, kde byl velmi nadstandartní výběr dobrot. Společné sprchy nebyly úplně to ono, ale člověk si zvykne ;) . Prohlédli jsme si také tělocvičnu, aby Lenka uvěřila, že to není vhodné místo na spaní a rozhodli se přenocovat v autě.

Naše štafeta (Dita Štěpánová, Martin Cholera Janda, Petr Klimeš a Lenka Stolinová) se sešla a seznámila prakticky až u startu. S Cholerou se znám už dlouho, ale dívky jsem viděl poprvé. Poznal jsem je ale okamžitě. Podle dresu :) . Lenka S. sice musela hned po doběhnutí odejít na vlak, ale s Ditou, Cholerou a mojí Lenkou jsme večer zasedli do Steak baru. Závod se běžel na mapě Špilberk, která je v podstatě takovým velkým parkem na svazích okolo stejnojmenného hradu. Hustá síť cest a pěšin a málo plotů a zdí. Dokonce i na samotném hradu nebylo příliš záludných míst, kde by se dalo chybovat. Stačilo udržet koncentraci. Třetí místo! Především zásluhou děvčat.

V neděli už individuální sprint na mapě Kraví hora. Tady už to bylo o dost těžší. V prostoru závodu bylo obrovské množství plotů, budov a dalších objektů, a byl to velmi velmi pěkný závod.

Procházka po centru Brna, nezbytná káva v podniku s vyhlídkou na náměstí. Ještě spoluvytvořit atmosféru pro hlavní kategorie a domů.

V pondělí v Ševětíně pět kilometrů krosu. Je sucho. Jen tak uvažujeme, jaké boty méně kloužou na vlhku a když se obujeme do „suchých“, maje s sebou i boty se špunty, a seřadíme se na startu, začne poprchat. Po odstartování už nepokrytě prší. Na silnici je mocná vrstva vody a v lese nemenší vrstva rozmoklé prsti. Honza, i přes pád, doběhl na druhém místě. Já byl, ve své kategorii, čtvrtý. Ve správně zvolené obuvi bychom byli pravděpodobně oba proběhli cílem o jedno místo vpředu.

Cestou domů ještě prohlídka sedimentů odkrytých při stavbě dálnice D3 u Úsilného (původně a snad správně u Voselna).

No a co fotbal? Za stavu 0:3 jsem nastoupil na posledních 12 minut. Diváci, po skončení utkání, řekli, že jsem to oživil. Každý si to vyložte jak chcete, ale já jsem hrál dobře až výborně :) .

Reklamy

Tak takhle to mám rád.

V ranním vstupu jsem zde psal, že jdu do Písku zkusit zvítězit. Podařilo se! Sice jsem po začátku, kdy jsem to skutečně napálil, trochu v okolí kontrol pět a šest bloudil, ale v závěru jsem podle plánu zrychlil a bylo vyhráno. Trochu bloudil znamená, že jsem na K5 stál u obrovské jedle a měl jsem podle piktogramů, které jsem si nedobře přečetl, stát u obrovského buku. Taková malá chyba velikosti jedné minuty. Na K6 jsem se to snažil zachránit a proto jsem to napálil těmi rozhraními na hulváta pěkně azimutem. Později jsem zjistil, že jsem se zastavil patnáct metrů před kontrolou. Tam jsem se snažil zjistit svojí polohu vyhledáním triangulační tyče v mapě. Černý křížek, který jsem v mapě skutečně našel, ale nebyla to ta má tyč, mě svedl ze směru a já se ocitl dobrých sto metrů od kontroly. Zpátky do „vím kde jsem“ jsem se dostal až po dvou minutách a cesta ke kontrole mi trvala dobrou minutu. Suma sumárum jsem tam nechal čtyři minuty. Při použití koeficientu velkých očí se dostaneme k výsledku tři minuty možná méně! Každopádně to byl velmi pěkný závod. Zázemí slušné, mapa dobrá, tratě vynikající a obtížné jak to má být a počasí skvostné, protože nepřestalo pršet po celý závod a to mám rád. Našly se samozřejmě i nedostatky. Nešly mezičasy u šesté řady čipů, průřez kabelů zásobujících stánek s občerstvením se projevil jako malý a z toho plynuly zřejmé potíže a černé křížky značící jen některé triangulační body budou z mapy pro budoucí použití odstraněny.

Můj čas byl 41:44. To není nic ke chlubení, ale na vítězství to stačilo. Dalo se to při mojí současné kondici jít za 38 minut.

Mám po krizi?

Nejprve se chci omluvit Radimovi, že jsem nenapsal komentář k jeho článku, ale chtělo to obsáhlejší koment a já chtěl reagovat, z časových důvodů, jednou větou. Věta měla znít. „Grafomane.“ Něco podobného už ale onehdy napsal Flaška, tak abych nebyl plagiátor …

Chystám se zrovna do Písku na krátkou trať, když jsem den před tím byl v Budějovicích na Night Runu, kam jsem se přihlásil už kdysi a včera se mi tam moc nechtělo. Šel jsem se proto, když jsem za okny zaslechl píšťalku zlatokorunského sudího Tondy, podívat na fotbalové utkání Křemže – Přídolí. Fotbal není můj oblíbený sport, ale podívat se na tyhle fotbalisty stojí za to. Jejich běžecká vytrvalost mě až dojímala. A komentáře fanoušků! Nepřestal jsem se bavit. Pořád jsem měl nutkání vběhnout na trávník a zkusit si to taky. Odradilo mě, jak moc si ti hoši šli po končetinách. A taky bych to neuměl tak dobře s míčem jako oni. Ale chuť si zazávodit to ve mně probudilo. V osmdesáté sedmé minutě jsem to nevydržel a šel se připravit na desítku v Budějcích.

Měli to fakt pěkně připravený. Stánky partnerů, občerstvení, dárečky, ozvučení, značení trati – všechno to bylo pěkné. I to prostředí osvětleného českobudějovického náměstí bylo pěknou kulisou. Trochu zlobila časomíra. Nebo spíš obsluha časomíry, protože se mu ji dlouho nedařilo spustit a tak musel spíkr několikrát improvizovat. Že za minutu startuje běh na pět kilometrů jsme slyšeli mockrát a to v intervalech právě zmíněné minuty. Před startem jsem ještě pozdravil pár přátel co doběhli pětku a pak už do koridoru.

Náš start byl v pohodě. Postavil jsem se dopředu, protože jsem si věřil a pak, za povzbuzování kamarádů, běžím zvýšeným tempem do tmy. Musel jsem si v centru koupit čelovku, protože jsem tu svou doma nemohl najít. V prvním kole jsem se držel někde v první patnáctce, ale v druhém jsem se začal propadat. Oproti jarnímu běhu tamtéž jsem zvolil jinou strategii a nešetřil se v prvním kole. Trochu jsem toho litoval, ale nakonec mi to vyneslo zlepšení osobáku o minutu a třicet tři sekundy! V druhém kole jsem si sice nadával a už už jsem sumíroval článek o tom, jak po mistrovství na klasice přichází další mizerný výkon, ale v cíli jsem to všechno mohl zapomenout a být šťastný. Čas 43:40.73.

Teď se jdu nasnídat a soustředit se na výkon v Písku. Je tam nová mapa a bývá to tam velmi dobře organizované. Jdu to dnes na krev! Podle známého jihočeského hesla: „Na začátku to napálit a ke konci zrychlit!“

tady jsem běhal

Pokusil jsem se sebrat co nejvíce informací o prostoru a terénu v Borové Ladě. Některé informace se daly přijmout a označit jako pravdivé. To byly věci naveskrz nudné až fádní. Ale jiné informace probouzely fantazii a byly půdou ke vzniku spekulací. Celé jsem to pojal jako přípravu na překvapení s tím, že očekávání mělo vystřídat zklamání. Nakonec to dopadlo zcela jinak.

Cestou jsme v autě vzpomínali na někdejší závody v Lenoře (když jsme projížděli Lenorou) a v Horní Vltavici (když jsme projížděli Vltavicí). Byla to taková malá série reflexivních vzpomínek připomínajících pána, co posádku v autě neustále seznamuje s místy, která jsou zvláštní tím, že tam on něco dělal. Například větou „tady jsem dělal tudle střechu“. Jistě někoho takového znáte, protože na takové lidi se nezapomíná. My všichni to známe hlavně v modifikaci „tady jsem běhal“ že jo. No. A na konci cesty byl právě ten prostor o kterém se nedá říct „tak tady jsem běhal“.

Protože byl slíbený vytrvalý déšť, měl jsem velkou radost. Běhání v dešti mám moc rád a dokonce se nebojím použít výraz – zbožňuji ho. To asi také bude trochu zkreslovat moje hodnocení závodu. Ale je to subjektivní hodnocení tak proč ne.

Tentokrát by se stan vážně hodil. Nechali jsme ho doma, protože … prostě jsme ho nechali doma. To nevysvětlíš. Nějaké ty procedury po příjezdu – prezence, káva, popisy, převléknutí, toaleta, rozběhání a rozhovory s těmi, co se neváhali vydat do deště převážně o dešti. Na startu byly trochu potíže s ukazatelem času. Potíž byla v tom, že neukazoval čas. Dost podstatná závada. Stejný problém měl už ve Včelné. Možná by bylo dobré ho opravit hned po prvním selhání. Někde to tak dělají. Čekání v dešti má výhodu v tom, že se závodník víc pohybuje a nestojí pasivně. Když se člověk v dešti neschová, ale jde se rozběhat, zpravidla zmokne. Vypadá pak nezvykle. Trochu nezvykle vypadají i zmoklé nejnovější křemežské dresy. Jsou jako elastické. Někdo v koridorech (byl to muž) při pohledu na můj dres prohlásil, že jsou sexy. ??? Někdo jiný v koridorech prohlásil (a byla to žena) že by měly být bílé, aby to bylo zajímavější. Moje fantazie je na minutu neovladatelná. Nic, dál se soustředím na závod. Vidím Teroše jak dlouho rovná mapu a pak odbíhá ostře vlevo. V tom něco bude. Bylo. Mapový start přímo v koridorech. Přesněji v prvním koridoru. Vybíhám proto poměrně bez potíží správným směrem. Následuje první část závodu ve svahu s velkým množstvím detailů. Žádná zásadní volba. Všechno se dalo jít rovně kromě postupu na K11, kde jsme oběhli velký hustník. Trochu jsem si na postupech pomáhal tečováním různých objektů. Mapa je v měřítku 1:5000, takže trochu připomíná papír, který před vámi ležel na stole, když jste zrovna dlouze telefonovali. Taková omalovánka, ale všechno, co jsem v reálu potkal, bylo na mapě také. Snad jen jedna jáma u K15 mohla být zakreslená místo Véčkem vrstevnicí a trochu víc na sever. To už jsme v části, kde to začíná být rovinaté, podmočené až močálovité s ohromným množstvím vývratů. Chtěl jsem udržet tempo a to vedlo k tomu, že jsem přestal držet směr a několikrát se nevyhnul chybě a vyhnul kontrole. Dvakrát dokonce o sto metrů! To je strašné. V závěru závodu jsem byl pohlcen bažinou a to tak, že po – no řekněme po kyčel :). Svěřil jsem se Ivovi po co jsem byl v bažině (kyčel jsem nepoužil) a on na to, že byl taky po něj v bažině, ale stačilo mu zapadnout po koleno. Zřejmě slušný oddíl ty Strakonice :). V závěru jsem stihl ještě zkazit závod synovi, když jsem se ho snažil povzbudit a tím ho vyvedl z koncentrace a on, jak se chtěl před taťkou ukázat, vletěl přímo do cíle bez sběrky. Škoda.

Celkem jsem měl ze závodu dobrý pocit a myslím, že se povedl. Terén není jednotvárný. Možná by pro někoho, kdo nezná příběh o Králi Šumavy, byl nemilým překvapením, protože když se řekne Šumava, evokuje to spíš kopce a kameny a ne močál.

Na vyhlášení nezůstáváme hned z několika důvodů. Chceme ještě jít do bazénu. Prší a my jsme už suší. A po pravdě … brožury z infocentra nejsou tím, na co chcete čekat při vyhlášení výsledků.

Ještě jsem cestou zajel do jedné uličky ve Volarech, abych všem ukázal kde jsem dělal střechu a pak do bazénu.

Soustředění pod Sedlem.

Psáno pro měsíčník Křemežsko.

Oddíl orientačních běžců KRE ve spolupráci s Honzou Flašarem (PGP), podnikl soustředění v čase konání Šumavského kufru (Kašperské Hory).

Začali jsme v pátek večer, kam chtěl Honza umístit trénink „sudá/lichá“, ale protože je Klimík nedočkavý, a taky už se trochu připozdívalo, běžel se trénink „okruhy“, což sice zcela zbořilo koncept v ten čas nepřítomného Honzy, ale vytvořilo prostor pro improvizaci, kterou máme tak rádi. Nejmenším dětem jsme připravili mapu s okruhem s velkou hustotou objektů. Děti vedla Alena Nováková a Lenka Klimešová.

V sobotu ráno, a tím myslím dělnické ráno s budíčkem v 5:45, šli někteří na rozhlednu pohlédnout na východ slunce a u té příležitosti odběhnout trénink v kamenných polích s vymazanými cestami a neinvenčním názvem „rezerva“. Východ slunce jsme malinko propásli, bylo už celé nad obzorem. Chvilku jsme se tam objímali a pak šel Klimík ten trénink a Lenka procházkou na snídani. No ano, víc se nás neheclo a Lenka šla v podstatě hlavně z loajality.

V sobotu ráno, a teď myslím takovéto akademické ráno, po snídani a přečtených novinách, byl oficiální trénink. Pro někoho „sudá/lichá“,někdo si dal „kombotech“ a malé děti linii. Trénink vedli Daniel Heřman, Klimík a Flašar. Oběd jsme zvolili lehký, jen trochu bramboračky, aby se nám dobře závodilo.

Krátká trať. To je takové příjemné, ale někdy zavádějící sousloví. Tentokrát byla krátká trať správně nastavená, takže směrné časy vítězů se podobají časům z krátké tratě. Závod vedl částečně ve velmi těžkém terénu. Stavitel se nevyhnul některým stavitelským chybám a místy propásl příležitost ke stavbě zajímavé tratě. Naší mládeži, o které víme, že je talentovaná, se dařilo náramně a trénink na kvalitní mapě, kterou zatím v okolí Křemže bohužel postrádáme, jim bezpochyby pomohl k dalšímu zkvalitnění výkonu. Příkladně uvádím druhá místa Diany Štráchalové (D16) a Kateřiny Novákové (D18). Výsledky křemežského oddílu – sobota. Před večeří někteří z nás ještě trénovali na „rezervě“ a nebo jen tak bez mapy.

V neděli ráno už všichni vstávali jako normální lidé a to 7:55, protože na osmou byla dohodnutá snídaně a potom balení a přesun do centra závodu. Tentokrát to byla klasická trať. Běžet klasiku na svazích pod hradem Kašperk není výlet na Dívčí Kámen a vyžaduje kromě nezbytné práce s buzolou i slušnou fyzickou připravenost. Tentokrát se staviteli trať podařila o mnoho lépe a tím se nároky na připravenost závodníka zvýšili. Naši mladí se opět dokázali prosadit. Diana (D16) a Jan Klimeš (HDR) oba druhé místo. Výsledky křemežského oddílu – neděle.

Díky všem zúčastněným za aktivní přístup.

slavné značky – vjč

Nejkrásnější etapa Rumcajsových mílí. Alespoň podle mne. Dneska jsem si krásně zazávodil a ani nebylo potřeba použít 4×4. Dokonce i se svým časem jsem byl spokojený, protože jsem naměřil 34:20 a to je čas který by obstál v první desítce. Dokonce by to byl pátý nejrychlejší čas. Píšu byl, protože by bylo nutné k němu přičíst minutku za vynechanou kontrolu číslo devět. Nebudu to tady rozmazávat. Jsem ale zvědavý na mezičasy, až budou. Vypadá to totiž, že za ty jediné se nebudu muset stydět.

Centrum závodu beze změn. Jen jsem dnes potkal velmi mnoho známých lidí o kterých jsem nevěděl, že jsou tady už od pátku a to tady není nijak přeplněno. Například Bořana. Přehlédnou Bořana chce velkou dávku nepozornosti. Zajímavý byl rozhovor s Fandou Paškem na téma kde v lese je nejzačarovanější místo. Je to určitě tam, kde jsme to oba diskli – bez pochyby. Ondra zase předváděl jak se postupuje shora na vnitřní roh skalního srázu přes údolí pod ním. Zajímavá volba :) .

Jak jsme tam tak postávali pozoroval nás nějaký závodník a potom se mě nesměle zeptal „ty jsi opravdu jihočech a ukazoval na dres VjČ. Chvilku to vypadalo, že si bude chtít sáhnout, ale když jsem mu ukázal zadní stranu dresu se slovy „nejvíc!“, upokojil se a byl šťastný že konečně viděl živého orienťáka z jihu :) . Bořan mu ještě chtěl říct něco o původu a jedinečnosti dresů VjČ, ale nebylo to potřeba. To přece každý ví.

čmelákem nikdy nedopuj

Chce se mi to všechno svést na toho čmeláka z předchozího článku (Ano hádáte správně Klimík se nechal diskvalifikovat :( .), ale nebylo by to vůči tomuto hmyzu zcela spravedlivé. Neorazil jsem čtvrtou kontrolu. Trochu mi spravil náladu Cholera, kterého jsem potkal cestou do centra, protože to taky disknul a dokonce na podobném místě jako já.

V popisech se kromě tří skalních věží a jednoho kamene vyskytovali jen skalní srázy. Navíc si ten kámen se skalní věží příliš nezadal. Celé to měl být lesní sprint, ale mně se zdá, že první etapa byla daleko sprintovější. Vůbec je tady klasifikace jednotlivých etap podivná. Tenhle sprint se běžel snad největším fekálem v celém Českém ráji a žádné sprintování se nekonalo. Dokonce jsme v jednom takovém postupu ostružinovým údolíčkem překonávali rozsáhlý kompost. V zájmu pravdy tady prohlašuji, že můj výkon v téhle etapě byl víc než mizerný i bez té diskvalifikace. Musím se zamyslet nad četností a druhem tréninků.

Centrum závodu stále na svém místě. Pečivo neustále doplňováno novými druhy. Večer prý hráli country, ale to už jsem tam naštěstí nebyl. Dal jsem si jednoho nealko Radegasta a jel se vysprchovat.

dopuj čmelákem

Nějak se mi nechce věřit, že 4 kilometry s převýšením 340 metrů je krátká trať. Čas 55:39 také nevypadá jako nějaký rekord na krátké trati. Taky se jedná o moje osmnácté místo. Trať vedla pěknými partiemi skalních vrcholků a stavitel nás nenechal běžet po rovině. Samé stoupání které bylo potřeba zdolávat v hlubokém předklonu, nebo zapojením všech končetin. Možná to někdo zvládá vyběhnout, ale já v lese nikoho takového neviděl. A klesání které se zdolává jízdou po zadku, protože jakmile jednou nohou vkročíte na listí s pískem, rozjede se to jako skateboard. Hřeby jsou zakázané a stejně by nic nepomohly.

Musím říct, že jsem si běh vůbec neužíval, protože jsem s tepem snad neklesl pod 200 a ještě na osmnácté kontrole z dvaceti jsem neměl pocit běžce. Na konci trati jsme měli jedinou možnost volby po cestě. S chuťí si konečně zaběhat, jsem zvolil obíhačku, která byla výhradně po cestách a téměř bez stoupání. Měl jsem tam sice až 24. mezičas, ale myslím, že bych při jiné volbě nedosáhl lepšího. Spíš horší. Morálka byla na nule.

Centrum závodu žije. Hasiči doplnili rezervoár a protože není možné jet s poloprázdnou cisternou, vystříkali pomocí děla přebytečnou vodu na louku. Diváci ze včerejšího cíle se přesunuli sem a exhibicionisté se začali umývat pod touhle „sprchou“. Šel jsem si dát radši pivo. Oni tam totiž exhibovali samí chlapi :( . Stánek s pečivem je dokonale zásobený. Zásobují ho samotné členky jičínského klubu tím, že pečou už týden dopředu, nebo jak dlouho, a pak to samy prodávají a vůbec jsou moc milé. Ono když vám dá nějaká žena najíst stává se milou :) . Před stánkem s pivem není, ani přes teplé počasí, fronta. Pivo Svijany. Bez komentáře.

Jedeme se mezi etapami podívat do Mnichovo Hradiště. Už jsem tam byl, takže si nedělám iluze. To město je divné. Hned po vjezdu do města jsem dostal žihadlo od čmeláka. Zastavil jsem u benzinky socialistického typu a sundavám triko, abych se zbavil žihadla. Paní od benzínky mi jde odemknout stojan a tak jí říkám o mém problému s žihadlem, aby si nemyslela, že jsem ji přijel nějak obtěžovat. A víte co mi řekla? Že mi na to dá ocet! Ona má na pumpě ocet! Asi má ráda tlačenku nebo co. Je to takový Bruntál II. Věděli jste že nedaleko Mnichovo Hradiště jsou obce s názvy jako Buřínsko 1. díl, nebo Jirsko 2. díl?

Je tady spousta poboček bank a jejich bankomatů, ale téměř nic si tady nelze koupit. Malé obchůdky jsou, až na výjimky, zavřené. Je pravda že je sobota, ale člověk krumlovský si na to nějak nemůže zvyknout, že jsou i města kde se o víkendu nepracuje. Jdeme na třetí etapu.

I jinde může být cíl

Stále mží nebo poprchává. Sedáme si do stanu pro socky bez oddílových stanů. Stan sice máme, ale doma a ne oddílový, ale vlastní. A navíc pro dva je škoda tak velký stan vozit.

Centrum, kde nestojí náš stan, je na odlehlém a pěkném místě uprostřed hvozdů Českého ráje, místě zvaném Zápudov. Stánek se sladkým pečivem, kávou a čajem je velmi vyhledávaný. Naproti tomu stánek s pivem je na tom hůř. O stánku s nealko nápoji ani nemluvě. Lépe je na tom prodej teplých pokrmů, ovšem nějak vázne dodávka pokrmů samotných do stánku a tak se ještě ve tři hodiny dá koupit z bohatého jídelního lístku jen párek. Jdu si koupit ponožky a tejpovačku, na to nemá počasí žádný vliv. Koupil jsem si i kafe a buchtu, ale neměl jsem to dělat, kvalita kávy byla nevalná. Buchta dobrá.

Přihlásil jsem se do H21A. Bohužel jsem propadl sítem rankingu a ocitl se v kategorii H21B, což trochu snižuje význam tohoto článku.

Při první etapě jsem si ověřil, že na písečné podložce nejsem doma a že budu muset i v béčku útočit na první desítku s nevšedním nasazením. Dneska jsem se seznamoval s terénem a nedal do toho všechno. Bylo to asi dobře, protože se mi nestalo, že bych udělal nějakou zásadní chybu … tedy až na dohledávku sedmičky, volbu postupu na devítku, osmnáctku a jednadvacítku … takže vlastně stalo :) . Vcelku asi dvě minuty na chybách. Výsledek. Úvodní část byla taková sprintovější. Tam jsem udržel tempo s první dvojicí. Bylo to takové cukání sem tam po průběžném a malém prostoru s nízkou obtížností a velkou hustotou běžců všech kategorií. Druhá část už byla jiná, taková middlová :) . Ovšem doběh! Neuvěříte, co za překvapení pořadatelé závodníkům připravili. Zkuste si to představit. Jednoduchý postup na sběrku přes údolí s vyběhnutím na louku a jasnou dohledávkou s myšlenkou,že: hliněná hrázka tě vyvede z lesa na louku přímo proti křoví u kterého je sběrka a pak budeš finišovat osmdesát stupňů vlevo asi sedmdesát metrů. OK na tom není co zkazit. A realita: přes údolí na jasnou hrázku, ta mě dovedla do spleti mlíka s nápisem „sršni“, dobrá, volím rychle oběhnutí zleva a ocitám se na louce. Cíl měl být přímo proti mně, ale vidím ho zcela vpravo přibližně osmdesát metrů od místa, kde měl být. Nechápu, co se děje. Pořád civím do mapy poklusávám k cíli a snažím se z nových informací vydedukovat kde bude sběrka. A jak civím do mapy, tak koukám, že jsem šel metr okolo ní. WTF? Pak si přátelsky povídám s lidmi kolem, abych zjistil, že závodníci měli stejné pocity i stejný zásek a diváci se neuvěřitelně dobře bavili při pohledu na po centru zmateně pobíhající lidičky v dresech i na jiné osoby vykuleně civící z lesa na nově vzniklou situaci a největší problém jim (divákům) dělalo, udržet se, a nic neprozradit, aby nezkazili tu legraci. Tolik diváků kolem prostoru doběhu jsem dlouho neviděl a tolik tak nepochopitelně rozmístěných natažených mlík taky ne. Člověk je tak nějak zvyklý na to, že vběhne do trychtýře z mlíka, který ho dovede bezpečně přes sběrku do cíle kde ho po chvíli doběhne mozek, který pravidelně nechává na kontrole před sběrkou, že jo. Mapu s postupy nepřikládám, protože se mi sice povedla ofotit, ale už se mi nepovedlo ji dostat do PC. Škoda.

Šumava

Někdy bychom měli zase oběhat šumavský hřebeny. O víkendu jsem si s Lenkou dal (pěšky) Medvědí stezku a dostal jsem chuť si tam zase zaběhat. Vzpomněl jsem si na dva výběhy s Honzou a Kubou, a teď nedám pokoj, dokud se tam zase s někým nevydám. Cestou z pobytu na Šumavě jsem to nevydržel, vystoupil jsem z vlaku v Krumlově, a do Křemže doběhl – byla to nádherná hodinová záležitost, ale na šumavský stezky to nemá.