Pravdivé historky z turistické olympiády (Novohradské hory, ME v rogáči 2015)

Klasika. Sedíme v kaplické nádražce, ale letos bez Maryho, který dal přednost rodinnému výletu do USA. Pořadatelský sběrný autobus odjel už před dvěma hodinami, takže dáme jedno a zavoláme tágo z Kaplice. Ještě před pár lety jsme odtud chodili pěšky na závody v Besednici a teď se povezeme jako velcí páni. Pokrok nezastavíš. Tak jo, ještě jednoho Samsona a pak zavoláme. V hospodě převládá ukrajinština, což zavdává k úvahám, jestli jde o místní dělníky, účastníky rogáče nebo členy jejich podpůrných týmů, ale vypadá to na první variantu. Taxikář nás po příjezdu informuje, že nejsme jeho prvním dnešním ritem na trase do Černého Údolí: „Tam se koná nějaká turistická olympiáda, že jo?“ „Jojo, něco takovýho.“ Do hotelu U Pralesa přijíždíme už skoro za tmy. Michelinský kuchař servíruje svoji specialitu: smažený vepřový řízek s vlašským salátem, no, nekup to. Únava je už ale docela značná a po pár starouších jdeme spát.

Ráno se probouzím docela fit, k tomu snídaně v anglickom štýle, co víc si přát. Start je letos o hodinu dřív než obvykle, takže mapy máme už před devátou. Sedíme v hotelové restauraci a během pár minut vymýšlíme postup, na němž během závodu nemusíme v podstatě vůbec nic měnit. Že by na těch reklamách o obrození géčka přece jen něco bylo? U stolu s námi sedí i fanoušci a fanynky Tesilu z řad oddílu TJ Sokol Křemže a hlavně znalec místního prostředí Zdenda Blabla, jenž nás zásobuje praktickými informacemi o restauračních zařízeních v prostoru závodu. Zvláště jeho upozornění na trochu utajený hostinec Baronův Most se v pozdějším průběhu závodu ukáže jako životně důležité.

O jedenácté hodině olympiáda startuje. První hodinu to s námi vypadá dost bídně, stěží udržujeme krok s týmem dvou veteránek seniorského věku, které navíc mnohem líp řeší dohledávky. Až po příchodu k rakouské hranici necháváme děvčata za sebou. Další kontroly už dáváme docela v pohodě, snad s výjimkou 46, kterou jsme si netakticky naplánovali odspoda se 120metrovým převýšením. U hraničního přechodu Pohoří se spouští pořádný slejvák, naštěstí je poblíž opuštěný celní domek, takže pauza a svačina. Je pravda, že louka před další kontrolou 49 je pak poněkud podmáčená. Následuje dlouhý úsek podél hranice, kde nás u rakouských sousedů fascinují hranice nařezaného dřeva, vyrovnané přímo na hraniční čáře. Tohle by u Milevska nevydrželo ani jednu noc. Na ruinu domu 94 jdeme společně se dvěma ruskými týmy, které nás školí v tom, jak se a) správně a v souladu s pravidly překonává oplocená obora, b) používá azimut. Finální dohledávku ale zvládáme líp my, takže kdo je tady maladěc? Při dalším postupu ale přecházíme správnou křižovatku a pokus o zkrácení cesty přes les končí v bažině. Aspoň že v tom nejsme sami a do močálu zavádíme ještě jeden WO tým.  Kontroly 59 – 78 – 47 už jsou ale zase bez problémů. Strategický je hlavně skalnatý vrchol 47, vzdálený jen půl kiláku od Baronova Mostu. Navrhuju, že bysme se na hospodu mohli klidně vykašlat, když jsme vlastně ti reprezentanti se lvíčkem na prsou, ale Žíža pronáší cosi o tyranech, magorech a abstinentech, takže točíme volantem na sever k Baronovi. Když to za pár minut analyzuji, docházím k závěru, že mi snad muselo hrábnout z horka. Super česnečka, slušná porce smažáku, kofola, docela ucházející géčko… Luxus. Z Žíži později vypadne, že u 47 už mlel z posledního a bez zastávky u Barona by někde bídně zhynul v bažině. Takže Zdeňku, ještě jednou díky! Škoda, že dnes výjimečně zavírají už v devět, tady by se dalo nějakou chvíli posedět. Ale aspoň dáváme ještě za světla konec rýhy 69, která v mapě vypadá docela záludně. V reálu to ale zas tak strašné není.

Po dohledávce větvení potoků 38 už padá tma, nastal tedy čas na zázrak světelné techniky od soudruhů z lidové Číny. To bylo tak… Na loňském rogáči v Beskydech jsme měli s nočním úsekem docela problémy. Já zkoušel štěstí s čelovkou z výhodné nabídky v Lidlu, ale ta překvapivě odešla asi po půlhodině provozu. Na kvalitní vybavení vsadil i Mary – od svých dcer si vypůjčil dětskou svítilničku, která intenzitou světla téměř konkurovala okolo létajícím svatojánským broučkům. Pouze paprskomet inženýra Žižky snesl trochu přísnější kritéria. Letos tedy Žíža nic neponechal náhodě a zbytku týmu pořídil LED čelovky čínské provenience s aku baterií a inzerovaným výkonem 10 W. Cena 299 Kč za kus včetně poštovného se nicméně jevila jako mírně podezřelá. První dojmy z čelovky jsou ale veskrze pozitivní, světlo je docela intenzivní, pouze Žížovi se to na deset wattů zdá nějak málo. Tak uvidíme.

Kontrolu 45 poblíž rybníka nacházíme bez problému a ještě pomáháme dvěma silně zmateným závodníkům. Skála 57, která podle mapy vypadá jako dávačka, se ale ukazuje jako pořádné sousto, na dohledávce necháváme určitě půlhodinu. Spolu s námi se na kontrole zasekávají i holky z týmu „Knedlo zelo bez vepře“, jimž pak na další tři kilometry dodáváme dvě porce trochu prošlého vepřového. Postup na 36 je dost divný, pořád máme pocit, že musíme jít po nějaké paralelní cestě, ale je to špatný pocit, nakonec se zastavujeme na asfaltce asi tři sta metrů za kontrolou. Holky už se pro ni nevracejí, my ano, protože se nám v minulosti podceňování nízkých kontrol párkrát vymstilo. A zde také po necelých třech hodinách končí příběh čínské čelovky, která z minuty na minutu vyhasne tak, že už je použitelná jenom ke svícení do mapy. Další dvě čtyřicítkové kontroly už jsou tedy tradičně zase jen na Žížovi, na první z nich opět na chvíli potkáváme Majku a Alenku z KZBV. Přesně o druhé hodině noční přicházíme do hash-housu, kde se o naše občerstvení vzorně stará Klimík Family s Alčou N. Z distribuovaných dobrot mi v paměti utkvívají výborné koláčky, vývar a chutný guláš, který zajídám banánem. Tělo prostě ví, co je pro něj dobré. Přes celou noc jede i hotelová restaurace, kde u iontových nápojů probíráme další postup. Žíža má z vlhka zrasovaná chodidla, nabíjení čínského světlometu by taky nějaký čas zabralo (a patrně by v hotelu vyhodilo pojistky), takže se rozhodujeme pro kratší spánek. Asi to byla chyba.

V půl páté po snídani zase vyrážíme na trať. Já osobně jsem se moc nevyspal a silně se mi motá hlava – rozhodně se cítím mnohem hůř než před příchodem do stanu a nenastartují mě ani probíjející elektrické ohradníky na louce pod 72. Při dalším postupu na Kuní horu (kontrola 82) se pak pohybuji poněkud nekoordinovaně, asi jako Kašpárek Matěje Kopeckého ovládaný zhuleným loutkohercem. Naštěstí to nemá dlouhého trvání: dva čtyřstovkové ibuprofeny požité na Kuní hoře mě zase rychle vracejí do normálu. Brutální výstup na 62, jenž následoval hned poté, bych každopádně bez prášečků nedal. Předtím se ještě ve Starých Hutích potkáváme s Lubošem a Martinem (MaLu BrHo), kteří stejně jako včera poblíž kontroly 94 vypadají poněkud překvapeně, že nás vidí (alespoň mám takový dojem). Nakonec jsme na kluky ztratili jen 160 bodů, noční spánek se tedy fakt moc nevyplatil. Zbytek závodu už je v poklidu, do cíle přicházíme půl hodiny před limitem s 1500 body. Ve čtyřiadvacítkách je z toho v Evropě celkové 119. místo z 238 týmů, s promilovou přesností se tedy opět potvrzuje, že jsme naprosto průměrný tým. V hodnocení vetošů v kategorii MV24 už to vypadá opticky trochu hůř: 27. místo z 37. Pořadatelé se však každopádně vytáhli a všem jim patří velký dík za super závod a taky za možnost netradičního poznání Novohradských hor.

Jiřy

Na závěr pár nepřesných dat pro milovníky přesných statistik:

http://app.endomondo.com/workouts/550098536/20024886

A postup týmu OK Tesil (MV24):

http://play-map.com/event.php?id=119

Reklamy

(o)hlasy ze záhrobí

Možná, že skalní fandové značky Tesil hledali ve startovkách svoje favority, ti byli tentokrát skryti pod hlavičkou PS VB Milevsko, což je v souladu s novou marketingovou strategií. Název týmu měl mít více variabilních výkladů podle průběhu závodu, zhruba v tomto pořadí podle závažnosti: „podzimní splín“, „první sníh“, „prudké stoupání“, „přivolejte sanitku“, „předčasná smrt“, doplněno zkratkou pro „Vyšší Brod“. Samozřejmě amatérský přístup našeho týmu vytváří pomyslný most do minulosti na existenci amatérského B-týmu komunistické policie.

Do Vyšáku dorážíme v sobotu ráno před sedmou. Shromaždiště se teprve probírá z nočního spánku, tak chvíli zevlujeme kolem a s úderem sedmé hodiny pronikáme na prezentaci a do hospody na první ranní Prazdroj. Čas utíká jak voda ve Vltavě vedle hospody a tak za chvíli nastupujem do autobusu na start sobotní etapy. Cestou probíhá nulování a kontrola čipů – taková místní forma Opencard. Autobus stoupá přes Studánky do Rakouska a vysazuje nás v lyžařském středisku Sternstein přímo u dolní stanice lanovky. Obsluze zdejší restaurace způsobuje zřejmě lehký šok, když poklid sobotního rána najednou naruší tři Karosy, z nich vyběhne banda individuí v dederónech, téměř všichni vytvoří dlouhou řadu a začnou jako na povel chcát do pangejtu. Všechno ale běží jak na drátkách, takže se stavíme na lajnu, přichází hromadný start, bereme mapu – a snažíme se optimalizovat postupy na prvních 9 kontrol, které mají „free order“. Nakonec volíme postup přímo po sjezdovce nahoru. Bereme kontrolu 100 ve spodní části sjezdovky a pak se drápeme na samotný vrchol Sternsteinu na kontrolu 102. Sice zpočátku máme pochybnosti o našem postupu, ale později s odstupem času připouštíme jeho genialitu a nezávidíme vůbec týmům, které vrchol čeká až později. My si pak užíváme celkem pohodový postup 107-108-106-105-104-109-110. Pak následuje první „klasická“ kontrola, hraniční čára a hned za ní první občerstvovačka. Ivoš nás hned zatahuje ke dveřím Klimíkovo dodávky a se slovy „pro vás tu mám něco speciálního“ otvírá Kozly světlé výčepní. Pro případ náhlého zhoršení počasí je tu připraven i rumík lékařský, naštěstí není potřeba. Postupujeme dál, ale místo toho, abychom hravě zdolali stoupání na 4, stoupání hravě zdolává nás, takže dáváme pod vrcholem chvíli pauzu. Na startu Radim prohlašoval, že „přelezeme hranici a pak už to bude jenom z kopce“, ale skutečnost je poněkud náročnější. Cestou sníme o večerní vířivce, bohužel ve Vyšším Brodě se nalézají pouze vířivky se slečnami v ceně. Pak až do druhé občerstvovačky je zase pohoda. Devátou kontrolu dáváme společně s dvojicí Rychtecký-Křenek jdoucí v Péčkách. Pak už jen několikakilometrové klesání do cíle na nádvoří kláštera. Cíl téměř míjíme, ale díky horlivé gestikulaci kolemjdoucích turistů je vše zachráněno. Mám pocit, že zítra se nehnu. Večer dáváme energetickou stravu v hotelu Šumava – pečená kachna nám dává křídla, pak jdem na pivo do Pajzlu u Jakuba, který je ze 120 % obsazen orienťáky.

Ráno se probouzím a je to mnohem lepší, kachna asi zabrala. Za deště startujeme, až do třetí kontroly se držíme hlavní skupiny, zejména díky Maryho geniálnímu postupu, který si pamatoval z dávné doby, kdy se ještě běhalo na Martínkově. Na první občerstvovačce opět čeká vzorně připravený Kozel, dnes by se možná hodil i rumík, hlavně na loukách fičí studený blizard a déšť bičuje rozpálené závodníky. Překvapivě je to počasí, které nám vyhovuje. Předbíhá nás shluk týmů z HH a povzbuzuje slovy „run, run“, na což odpovídáme „walk, walk“. Celkově se nám daří kvalitní postupy, dlouhý přeběh na 12 dáváme „na jistotu“ po hřebenové cestě, kterou částečně známe už ze soboty, a díky tomu můžeme machrovat a radit několika zbloudilým týmům. Jedinou drobnou chybu děláme u předposlední kontroly 101, když nabíháme nejdřív na 102, ale podle výsledků stejnou chybu udělali skoro všichni, pro některé byla dokonce osudová. S časem lehce přes 4:30 jsme maximálně spokojení, díky diskařům se posouváme na pěkné 9. místo. Závod ve mně nechal nejlepší dojem – prostředí, shromaždiště, stavba tratí, organizace – vše na jedničku, je vidět, že pořadatelé nic nezanedbali a patří jim za to uznání.

„Doma nemám stání, už od jarního tání cítím, že se blíží listopad… a přijde ta chvíle, kdy vidina cíle začne se mi rozplývat“ (Wabi Muflon).

Žíža

Mikroreportáž z Pimonova kufru (Žíža)

8:11 sraz oddílu MIL na nádraží v Záhoří,

8:20 prohlídka pouťových atrakcí v Záhoří,

8:30 grog pro zahřátí,

8:45 prohlídka výstavy drobného zvířectva (členkami svazu chovatelů Záhoří udělena zvláštní cena v kategorii „Exoti“),

9:00 otvíračka obecní hospody – protivínský Granát,

9:30 pěší přesun na shromaždiště, na posledních 200 m autostop Pepy Hejzlara,

10:15 Platánek za 15,-, no nekupte to,

11:00 start 00, závod moc pěknej, zázemí moc pěkné, Jiřy skoro na bedně (ostatní závodníci v kategorii H35 se asi zřejmě také osvěžovali),

po doběhu: X-krát Platánek – na pokyn hlavního organizátora, že je potřeba dopít sud (ve kterém zbývalo asi 60 piv, čili mimo naše možnosti),

14:10 pěší přesun do Živce – Bernard,

15:30 pěší přesun k Malířským – protivínský Granát, poté rozchod účastníků.

Parádní akce, už se těším na pokračování na jaře 2014.

Lahváči (v) Mimoni

Tradičně opožděná reportáž z MČR v rogáči 2012. Pisatelem je tentokráte Žíža.

V páteční poledne to balím v práci a opouštím projekt pro Pусское konsorcium MIR. Mary si pro jistotu na pátek bere celý den volno, jelikož továrny na autodíly s Русским majitelem už má plné zuby. Jiřy se letos neúčastní, protože se celý červen válí v Karlově Studánce – v posledních tuzemských lázních bez pacošů из Pоссии. Sraz s Marym si dáváme až na místě letošního MČR v rogainingu v Hvězdově u Mimoně, v obci na kraji bývalého vojenského prostoru Ralsko, kde se až do příchodu Kocába v jeho prvním politickém angažmá mluvilo Русски. Na shromaždišti se scházíme v restauraci Na Blízalce, kde už je vše, co ke správnému rogainingu patří: pivo, kofola, Tojnar, polévka, řízek. Dáváme svijanskou jedenáctku, ale poměrně brzy jdeme spát.

Sobotní ráno je poprvé ve znamení hesla „obětuj vše pro ekologii“ – pořadatelé v pokynech prosili účastníky, aby si donesli vlastní nádoby na jídlo. Mary ze zásady pokyny nečte, a tak si nechává ranní míchaná vejce dát na jednorázový plastový talíř. Já se vracím do stanu pro misku, ale mezi tím jsou všechna vejce rozdaná (naštěstí ne úplně, jen se muselo čekat na druhou várku). Aspoň že mám vlastní půllitr a nemusím pít výborné únětické pivo z kelímku jako nějaký bufeťák.

Reklama, kterou Únětický pivovar zakázal.

Reklama, kterou Únětický pivovar zakázal.

Po dvou Úněticích a nafasování mapy volíme strategii do půlnoci sebrat vše na jihozápadě, pak krátká zastávka v hash-house, za svítání být na vrcholu Ralska (696 m) a pak sebrat vše na severovýchodě závodního prostoru. Přiznejme si otevřeně, plán to byl sice geniální, ale ne pro náš tým. Pro příště bych nás viděl v roli konzultantů, kteří mohou ostatním týmům doporučovat trasu, ale nebudou už zodpovědní za její realizaci. Navíc stále řešíme, jak naložit s kontrolou č. 41 nacházející se v blízkosti shromaždiště. Nakonec vítězí taktika, že jí můžeme vzít kdykoli a že počkáme na okamžik startu a vydáme se směrem, kam půjde nejmíň závodníků. Na fotografii pořízené pár sekund po startu je vidět vybíhající skupinka a za ní s odstupem my.

Pozritě sa, oni behajú.

Pozritě sa, oni behajú.

Odstup vznikl právě díky rozhodování, která skupinka je nejmenší. Na fotografii je zvláštní to, že běžíme. Ano, to byla součást taktiky – zaprvé zastrašit konkurenci a zadruhé nenechávat běh na poslední kilometry před cílem.

První dvě kontroly dáváme skutečně ve svižném tempu. Od druhé na třetí kontrolu je postup po letištní ploše. Motáme se mezi rogalisty a paraglidisty, což je sice zajímavé zpestření, ale cesta po ranveji, kde se kdysi proháněly Русскиe MIGy, se zdá být nekonečná. Kontrolu „JV hangár“ nacházíme bez potíží a pokračujeme až na druhý konec letiště. Zde si jednomyslně odhlasováváme, že blízkou hospodu ignorujeme a v bezpečné vzdálenosti 200 m se jí vyhýbáme. Bez problémů sbíráme 54 a sestupujeme k řece Ploučnici. U ní narážíme na louce na opalující se nudistický pár, jehož ženská polovina nám dává podnět k další diskuzi. Rozebíráme s Marym, jak je možné mít „takový kozy co mají tvar jako Bezděz včetně bradavky“. Docházíme k závěru, že sice s největší pravděpodobností půjde o produkt plastické chirurgie, ale do zdejší krajiny to každopádně bylo vkusně umístěno. Pak následuje očekávaný drobný problémek – u kontroly 72 máme přebrodit řeku Ploučnici na druhou stranu. V plánovací fázi jsem přesvědčoval Maryho, že takovej potok musíme v pohodě někde přelézt. Teď uznávám svůj přehnaný optimismus. U kontroly zrovna odpočívá skupinka vodáků, která na náš dotaz, jaká je tam hloubka tvrdí, že asi 2 metry. Zkoušíme to v kopřivách kousek po proudu, kde se zdá být mělčina. A skutečně, je to „jen“ po pás, tak se svlékáme a brodíme. Já zrovna ve chvíli, kdy ze zátočiny vyjíždí shluk kánoí, takže vodačky s povděkem kvitují, že jdu „dole bez“. Mary mocným a odvážným hodem za potlesku vodáků přehazuje bágl na druhou stranu. Nakonec úspěšně lezem do kopřiv na druhé straně a pokračujeme dál. Následuje kontrola 94 na skalnatém vrcholu. Lehce zmatkujeme, protože skalnatých vrcholů je tu víc, takže v rámci nedobrovolné turisticko-poznávací činnosti navštěvujeme skalní útvary Psí kostel a Skalní brána, ale na třetí pokus už je tam kontrola i s fotografkou.

Stoupáš výš a výš, to je to, co máš nejraděj.

Stoupáš výš a výš, to je to, co máš nejraděj.

Ó hory, ó hory.

Ó hory, ó hory.

Přes 59 a 50 pokračujeme směrem k Máchovu jezeru. Těsně před water pointem je kontrola 32, kde si shodně s několika dalšími rogainery klademe otázku, co nás nutí pro 30 bodů drápat se do takovýho krpálu. Pak tankujeme vodu a pokračujem na homolovitý vrch Borný, kde je na skále kontrola 87 a taky těžce romantický výhled na Mácháč. Od kontroly sestupujeme dolů za účelem svlažení rozpáleného těla, kolem jezera je ale plno chat a přístup k vodě je většinou oplocený. Nakonec nacházíme rekreační podnik s krásnou pláží, dršťkovou polévkou a točeným Březňákem. Na pláž je sice vstup jen pro ubytované, ale domlouváme si se správcem výjimku pro OK Tesil. Dáváme koupačku v přítomnosti Русски hovořících slečen, a tak se zdá, že kromě Jiřyho nám tu nic neschází. Čekání na dršťkovou se poněkud protahuje, takže Březňáci jsou nakonec dva a ještě k tomu kofola. Z osvěžovny pokračujeme přes 34 u opuštěné štoly, 78, 48 a 92 v bažině směrem k vrchu Malá Buková (431 m), kde prý v minulosti stával větrný mlýn. Volíme metodu přímým útokem na vrchol, ale stoupání je tak strmé, že místy musíme použít přední náhon, abychom nesjeli dolů. Padá už tma. Po dobytí vrcholu padá navíc i původní idea, že ráno vylezeme na Ralsko (696 m). To by totiž asi byla naše poslední rogainingová kontrola, pak už jen smrt. Chtěl bych vidět, jak do tohodle mlýna kdysi tahali pytle s obilím, to bych si to radši namlel sám někde dole. Volíme nejkratší postup do hash-housu s představou, že při cestě seberem 32 a 41. Podle mapy to vypadá jako dávačka, po asfaltu chvíli běžíme (podle Maryho teorie si občasným během svaly odpočinou). Pak to ale přichází – osvědčenou metodou odpočítávání času stanovujeme okamžik, kdy bychom měli zabočit vlevo do tmy lesa a pak jít přímo po průseku a sebrat 2 kontroly. Skutečně tu cosi jako průsek je, tak to berem. Přidávají se k nám další 2 borci. Po chvíli ovšem průsek mizí, tak se aspoň snažíme držet směr v lese. Nacházíme nějakou cestu. To je začátek průseru, těch cest je tady ve skutečnosti víc než v mapě. Motáme se dlouho ve tmě, nakonec usuzujeme, že 32 asi už jsme asi přešli, tak snad aspoň dáme tu 41. V domnění, že už musíme být na té správné cestě, točíme volantem prudce vpravo. Naši spolubojovníci jsou jiného názoru a pokračují dál. Tak zůstáváme s Marym v lese sami. Musíme být už blízko hash-housu, slyšíme štěkat rotvajlery ze sousedního domu, kteří jsou zjevně iritováni množstvím lidí s baterkama. Bohužel cesta zase končí a tak nakonec vypouštíme i 41 a vzhledem k tomu, že vůbec netušíme, kde jsme, si dáváme jediný cíl – najít cíl. To se nám podaří až po hodině motání se ve spleti cest, které mají k jednoznačně jasné situaci v mapě dost daleko. V 01:15 se nakonec noříme z lesa, dáváme lehké občerstvení v hash-housu a jdeme do stanu. Mary už má slušné puchejře a tvrdí, že dřív jak v 5:30 ho odtud nikdo nedostane.

Ráno doplňujem zásoby a vyrážíme po asfaltce do zubří obory. Všechny kontroly nacházíme překvapivě hladce, oproti nočnímu tápání je to obrat o 180°. Před sedmou hodinou přichází provokační SMS z Karlovo Studánky z lázeňského domu Libuše: „Tak jsem se prave vzbudil. Ted si udelam kafe a v osm se rozvazne vydam na snidani, A co vy, votroci, pochodujete, pochodujete?“. Odpovídáme, že od dob, kdy s námi není tyran Pešta, se jde na pohodu a vyspává se až do půl šestý. V oboře a okolí by se dalo posbírat asi dost pěkných kontrol, ale kvůli Maryho zlikvidovaným chodidlům omezujeme výběr jen na 74-85-65. Mary cestou sní o tom, jak si z cíle do Mimoně zavolá taxi, nechá se odvézt 300 m k rybníku, zaplatí mu čekání na koupačku a pak pojede na nádraží. Pokračujeme na kontrolu 83, o které už máme zákulisní informace z hash-housu, že některé týmy jí vůbec nenašly a že byla dost zákeřná. Nakonec jí ale po menším zaváhání nacházíme. Pak už jen bereme 52, a protože ještě trocha času zbývá, zacházíme si pro osudnou a ostudnou 41 hned vedle cíle. Za denního světla konstatujeme, že tady někde o pár metrů vedle jsme v noci museli být. Prostě – „noc rozhoduje“. Toto rogainingové heslo už dobře známe a letos můžeme opět potvrdit. Končíme s rovnými 1300 body na 15. místě z 25 týmů v hlavní mužské kategorii, samozřejmě chybějící noční 32 by nás mohla posunout o příčku výše. Nakonec i bez tyrana Pešty to není úplný propadák, ale doufám, že příště budeme zase kompletní.

V cíli jsem opět potrestán za ekologii – Mary jde rovnou na guláš, já pro misku a mezi tím guláš dochází, ale nepohrdám ani náhradním těstovinovým salátem. I tak je spokojenost velká, pořadatelům patří díky za pěkně připravený závod a možnost netradiční formy poznání tohoto kraje.

5