Dřív jsme bývali takoví nesmrtelnější

Článek o letošním rogainingu začneme pohledem do minulosti.

2004, Medový Újezd. Dvojice gymnazistů Radim a Jerry pod značkou Hrdě vpřed (povšimněte si důmyslné kombinace dvou nicneříkajících, ale hlavně pozitivních příslovcí) si s náskokem dobíhá pro titul juniorských mistrů ČR v rogainingu.

2005, Kytín. Obhajoba titulu, před suverénně se tvářícíma chlapcema z Pragouky.

Dál jeden rogaining se Štěpánem Hejzlarem (2006), pořádání (2007) a tři s Přecedou (2008, 2009, 2010). Roky 06 a 10 udávám bez odkazu, protože staré odkazy už nefungujou, ne proto, že výsledkově to nebyla žádná pecka.

2013, léto.
Přeceda: „Radi, FSP bude dělat rogáč v Novohradkách. Budeš jim pomáhat pořádat, nebo poběžíš?“
Já: „Asi ani jedno.“

prosinec 2014, Drážďany, retrohospůdka ve stylu DDR 1980’s.
Já: „Jo, Jerry, taková zajímavost, v červnu bude ME v rogainingu v Novohradkách.“
Jerry: „Tak jo, běžíme?“
Já: „To mě popravdě vůbec nenapadlo.“
Běžíme.

Březen 2015. Hrozí služební cesta do Itálie, v pondělí po rogainingu. Žertujeme na tohle téma.
Duben 2015. Do Itálie je potřeba odletět už v neděli. Přemýšlím, kterou z akcí (rogaining, Itálie) skrečovat.
Květen 2015. Přichází důležité detailní informace. Rogaining startuje (a tedy i cíluje) v 11h. V 20:15 mi letí letadlo z římskýho Fiumicina. To není nehratelný. Zjišťuju možné varianty dopravy.
Červen 2015. Kupuju letenky na 18.hodinu z Vídně, domlouvám si porogainingový odvoz na nádraží do Č.Velenic, odtud vlakem do Wien – Franz-Josef-Bahnhof. Všichni mi říkají, že jsem blázen. To vím, ale to jsou všichni, co běží 24h závod, oponuju.

Závod
V pátek se potkáváme v ČB s Jerrym na předrogainingový nákup v ČB. Něco proti křečím, něco k jídlu. Ponožky. Novej kemlbek, starej shnil. Večer odjezd na místo. Cestou výměna kemlbeku, novej se nevejde do batůžku. Večeře, stavba stanu, nocleh u Brožků na chalupě. Ráno snídaně a odjezd. Zapomenutý závodní rohlíky u Brožků v lednici. Achjo.
Fasujeme mapy. Veliký zklamáníčko – do Rakouska se nejde, obecně málo kontrol a spousta z nich na loukách směrem ke Kaplici. Dřív bývala ta příprava pečlivější (viz extempore s kejmlem), teď měřím provázkem s uzlíkama po 2cm naplánovanou trasu, a protože je mapa 1:40 T a ne padesátka, přijde na řadu i trojčlenka.
Linii asi osmi kontrol po hranici jdou všichni stejně. My si přidáváme na začátek takovej pytlík kolem centra, takže tohle už jdeme po stopách těch před náma. Občas někoho doběhneme. Často nás dobíhá ruskej pár – takovej nanic kluk a nádherný děvče. Pak je předjdeme, když v trávě odpočívají, to děvče s nohama nahoře. Zajímavý. Přichází bouřka, slušnej přísun vody shora. Po čtyřech hodinách polevujeme v tempu, přesto do centra večer dorážíme v 21:15, tj. 45′ rychleji než byl plán. Převléct, zastávka v Hash housu. Polívka neslaná, těstovinovej salát s mraženou zeleninou vyloženě nechutnej. Na cestu dostanu piškot a speciální úsměv od rolničky (?!) Zuzky a asi to přináší smůlu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Foto: J.Rychtecký

Při startu do druhého kola mi tuhnou obě nohy v kotníkách a před náma ještě 13 hodin času. Začíná peklo. Nakonec v 3:30 docházíme do nevzdálenějšího koutu mapy a tak není jiná možnost, než se vrátit do centra a po cestě něco sbírat. Zaplaťpánbůh. Vzpomínám na rok 2004, a přemýšlím, kolik jsme mívali naběháno. Napadá mě, že večer už budu někde na pláži v Kalábrii a otřesu se při představě té cesty. Už si ani nepovídáme, trpíme si spolu každej sám. Nakonec to nějak dokokotíme – skrečujeme jen tři kontroly v závěru, na to už fakt nebyl morál a s krásnýma 2050 body na kontě to balíme po 22 hodinách na 27.místě v Evropě. S tím se dá žít. Sbalit věci, osprchovat a přesunout se do Velenic.

Zoufale neúspěšný pokus o selfie na velenickém nádraží. Únava level 7/10.

Zoufale neúspěšný pokus o selfie na velenickém nádraží. Únava level 7/10.

Cestou domlouváme nákup auta, berem stopaře a ve Velenicích se v pokladně se handrkuju o lístek. Ve vlaku si čtu připravený varianty přesunu na letiště – jenže všechny zahrnujou schody, což není kompatibilní s mým téměř invalidním stavem, takže vítězí varianta taxi. Šestatřicet éček je lidovka. Lámu třetí kafe, druhej redbull a na letišti potkávám kolegu z Prahy, on je to Vídeňák, tak letí s tama. Zaplaťpánbůh.
„Vypadáš unaveně.“
„36 hodin jsem nespal.“
„Aha. Tak to vypadáš výborně.“

Sumář cesty

  • Černé Údolí – Kamenec – Černé Údolí – Cetviny – Černé Údolí (pěšky) 95 km, 22h
  • 2h čekačka
  • Černé Údolí – České Velenice (autem) 40 km, 0,75h
  • 0,5h čekačka
  • České Velenice – Wien FJB (vlakem) 130 km, 2,25h
  • Wien FJB – Wien Schwechat (Mercedesový tágo) 15km, 0,25h
  • 2h čekačka
  • VIE-FCO (letadlem) 800km, 1,5h
  • 1h čekačka
  • FCE-SUF (letadlem) 500km, 1,25h
  • SUF-Cetraro (hotelový mikrobus) 110km, 1,5h
  • 0,5h čekačka na recepci
  • do schodů do apartmánu (pěšky) 0,25h (400m, ale moje kotníky už jsou trojnásobný do šířky)

Celkem to dává asi 1690km. Těsně po půlnoci se dostávám do postele, na půl osmou budíček. Čtu SMS od Jerryho: „Ty vole, ten rogaining mi dal. Dřív jsme bejvali takový, takový nesmrtelnější.“

P.S.: Kdo jste čekal opravdickou reportáž z rogainingu, musíte si počkat na příspěvek kluků lahváčů. Jiřy, bude?

Reklamy

4 responses

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s